Protože se národní dopravce rozhodl, že mi zabrání sledovat set ZZ Top, dostal jsem se do areálu koncertu Prague Rocks až někdy v půlce jejich vystoupení. Stadion byl už tou dobou narvaný k prasknutí a Texasani na pódiu právě hráli první tóny My Head's in Mississippi. Pohodový jižanský rock se publiku hodně zamlouval a vousáčům, slavícím padesáté výročí, se dostávalo hlasité podpory. Škoda zvuku, který, jak už je již v Edenu tradicí, nestál za moc. Nicméně na atmosféře to koncertu nijak neubíralo. ZZ Top patří mezi kapely, které jsou ve svém stylu velmi konzistentní, což znamená, že mají sice na první poslech snadno identifikovatelný zvuk, na druhou stranu mohou někomu připadat stereotypní. Tento večer tu ale moc lidí, kteří by s tím měli problém, nebylo, a tak mohl trojlístek hudebníků sázet dál na osvědčené kousky.

Zaujal Sharp Dressed Man, při němž Billy Gibbons odhalil, že má na zadní straně kytary ceduli s českým nápisem PIVO, nebo hitovka Legs, odehraná na chlupaté kytary známé z klipu. Kytary různých tvarů vůbec hrají v image kapely velkou roli, a tak ještě došlo na jeden hranatý exemplář. Vystoupení mělo zkrátka spád a energii a jako předkrm před hlavním chodem večera bylo ideální.

Kiss zbytečně neotáleli a vlétli na to dokonce nějakých patnáct minut před plánovaným začátkem. Spadla opona a stadion vybouchl nadšením. A čtyři maskovaní chlapíci otevřeli tutovkou Detroit Rock City. Na následující dvě hodiny propukla pravá Kissmánie se vším všudy. Kdo někdy byl na tomto spektáklu, mohl si s jistotou odškrtávat další a další povinné součásti programu. Baskytarista Gene Simmons plival krev, oheň, kroutil očima a jazykem? Odškrtnuto. Pohyblivý praktikábl s bicí soupravou? Odškrtnuto. Zpěvák Paul Stanley vznášející se nad hlavami publika směrem k platformě uprostřed hlediště? Odškrtnuto. A tak by se dalo pokračovat.

Kiss si dali záležet, aby se na pódiu pořád něco dělo. Posluchače zahlcovali dalšími a dalšími výbuchy, kouřovými a laserovými efekty. Prostě všechno to, na co je pravověrný člen Kiss Army zvyklý a co vyžaduje. Kdo se mezi tuto armádu nepočítal, tomu mohlo vystoupení po čase přijít trochu únavné. A začal si všímat takových věcí, jako že Paulovy hlasivky už dávno nejsou, co bývaly, že setlist se od minulého turné změnil minimálně, že nějak moc přibylo nekonečných sól, které zbytku kapely umožnily si v zákulisí odpočinout. 

Od posledního turné této nesporné legendy jsem čekal trochu víc. Možná trochu víc reflexe vlastní bohaté historie než pár útržků klipů na zadní projekci. Když neklapla účast Ace Frehleyho a Petera Crisse, čekal bych třeba nějakou vzpomínku na předčasně zesnulého bubeníka Erica Carra a další bývalé členy sestavy. A doufal jsem, že v setlistu se objeví nějaké překvapení. Třeba balada Forever nebo Creatures of the Night či snad dokonce něco z ceněného propadáku Music from The Elder. Jediným střípkem tak byla na piano zahraná Beth, nádherně zazpívaná Ericem Singerem. Jinak se hrálo na jistotu.

Koncert, který měl být podle tradičně velkohubých prohlášení Paula Stanleyho a Gena Simmonse oslavou historie kapely, se ukázal být prostě další v řadě. Kiss jsou stále mistři hraní pro plné stadiony, scéna byla opět velkolepá a nápaditá, ale zdá se, že to přestává stačit. Poslední dobrá deska, kterou vydali, pro mě byla Psycho Circus z roku 1998. Hudebně tahle parta, která se vždy dokázala mistrně svést na vlně trendů, postupně ztratila relevanci a žije z nostalgie. Jistě pár let by nejspíš ještě dokázala na tuhle setrvačnost jet, konečně šiky Kiss Army jsou stále početné a padnout by je jistě nenechaly. Ale jestli tohle mají Paul s Genem zapotřebí, je jiná otázka. Pokud by toto měl být konec, je to stále ještě konec ve velkém stylu a značka Kiss si nic jiného nezaslouží.