Měla to být velká událost, o kterou projevilo publikum takový zájem, že se musela přesunout z Velkého sálu Lucerny do menšího Lucerna Music Baru. Nejsme ve Státech, u nás jsou Fleet Foxes stále poměrně neznámí a vstupenky nebyly nejlevnější. Nebo jsou nejlepší časy indie folku už za námi? Komornější prostor byl určitě lepší volbou. Bohužel, už ne tak volba zvukaře. Pod pódiem postávaly dobře naladěné davy cizinců, další naopak rozladění se tísnili u vstupu – kvůli koupi vstupenky od neautorizovaného prodejce Viagogo nebo kvůli nemožnosti platby kartou na pokladně.
Fleet Foxes spustí úvodní Fool’s Errand a já nemůžu věřit svým uším. Slyší nebo spíš neslyší to i ostatní kolem mě? Publikum působí netečně. Zkusím přejít z boku naproti pódiu. Cítím jen zklamání a chuť odejít a poslechnout si jejich vícehlasé harmonie v klidu domova, čistě. Snad se to usadí, dávám zvukaři ještě šanci. Na potlesk kapela nečeká, sází jeden song za druhým a nevynechá žádné ze svých tří dosud vydaných alb. To je nová móda, nenechat posluchače chvíli vydechnout a ocenit právě skončenou skladbu? Zdá se, že soutěží, kdo si rychleji vymění kytaru.
Frontman kapely Robin Pecknold to zvládá během zpěvu při jednom nádechu, nevynechá ani jeden beat. Zvuk se stále rozmělňuje a tříští, krouží všude kolem nás. Nejde však přeslechnout, jak Robin soustředěně, neúnavně a přesně svým zpěvem podpořeným hall efektem staví své zvukové chrámy, realizuje své vize a jeho spoluhráči nezůstávají v pozadí. Jeho druhá ruka kytarista Skyler Skjelset a baskytarista Christian Wargo mu pomáhají s vokály, multiinstrumentalista Morgan Henderson střídá kytaru s dechovými nástroji, kontrabasem i perkusemi a všichni umně přehrávají bohatě zaranžované písně, které jsou hlavním poznávacím znakem kapely. Jen až rockový bubeník Matt Barrick má poněkud těžkou ruku a bicí znějí zastřeně a bezcharakterně. Původní člen kapely Josh Tillman, nyní známější jako Father John Misty, vyznával uvolněnější, minimalistický, jemný styl, který skvěle doplňoval vokální harmonie kapely.
K delšímu proslovu Robina vybudí až výkřiky z publika. Spadne z něj aura nedotknutelného a evidentně je po dlouhé odmlce rád, že se zas vrátil ke své tvorbě a vystupování. Název posledního alba Crack-Up, které vyšlo po šestileté odmlce, odkazuje k eseji Francise Scotta Fitzgeralda z roku 1936, která pojednává o autorově existenciální krizi. Robin si podobnou sám prošel. „Fitzgeraldova esej byla přesně o tom. O potřebě najít důvod, pro co žít“, říká. Teď už působí šťastně a spokojeně. A já po téměř hodině jsem taky spokojenější, koncert začíná být poslouchatelný a ke konci už zvuku téměř nejde nic vytknout.
Kdo neumí text, půjde na hanbu. K vícehlasům se přidávají takřka všichni v sále. Robin dopřeje oddechu svým spoluhráčům a sám na pódiu zahraje nejstarší písně Tiger Mountain Peasant Song a Oliver James, při níž ho posluchači spontánně doprovodí tleskáním do rytmu. Fleet Foxes jsou známí pro své harmonie, ale Robin zvládne vyplnit prostor pouze svým hlasem. Byla to jedna z nejsilnějších chvil koncertu. V průběhu vystoupení kapela přidává na intenzitě, hlasitosti, písně začínají mohutným stoupajícím zvukem a periodicky se propadají do tichých, kontemplativních pasáží. Při přídavku If you Need To, Keep Time On Me slyšíte upadnout každou minci či láhev, jinak nikdo ani nehlesne.
Fleet Foxes 2. července poprvé do Česka přivezli svůj hymnický zvuk, náročné kytarové melodie a vícehlasé harmonie, které si nelze splést s ničím jiným. V rámci turné ke své poslední ambiciózní desce Crack-Up oslavují i deset let od vydání svého eponymního debutu. Bohužel celkový dojem z koncertu poznamenal špatný zvuk.
