Koncert před zcela vyprodanou halou odstartoval krátce před půl devátou. Po nekonečném instrumentálním intru se aréna ponořila do tmy a v tu chvíli osvětlovalo fialovým nádechem halu pouze pódium zahalené do opony s logem skupiny Queen. Již první tóny skladby One Vision vzbudily u fanoušků nadšení, které se pádem opony proměnilo ve výbuch radosti. Uprostřed pódia, kterému dominovalo obrovské plátno rámované obrovským písmenem Q, stál na vyvýšeném molu nestarnoucí kytarista Brian May se svou impozantní hřívou, která za ta léta změnila pouze barvu na důstojnou šedou.
Za řízných riffů své kytary sestoupil na hlavní pódium, kde doplnil svého kolegu, bubeníka Rogera Taylora, za doprovodu klávesisty Spike Edneyho, basáka Neil Fairclougha a percusionisty Rufus Tiger Taylor (syn Rogera). Jako poslední na pódium vystoupil s pozlaceným mikrofonem zpěvák Adam Lambert, který nahradil předchozího zpěváka Paula Rodgerse. Od prvních tónů jeho zpěvu bylo jasné, že si zbývající členové Queen vybrali velice dobrého zpěváka. Ihned na sebe strhnul veškerou pozornost, jak svým vzhledem, tak excentrickým chováním na pódiu, ale hlavně svým pěveckým nadáním.
Konečně zpěvák, který se může svým hlasovým rozsahem rovnat pěvecké genialitě Freddie Mercuryho. Kapela začala velice zostra a ihned následuje skladba Stone Cold Crazy, následovaná skladbou Fat Bottomed Girls, zakončená dlouhým kytarovým sólem, které využil Adam Lambert k převlečení do dalšího ze svého extravagantního modelu. Následuje trojice skladeb Laps of God, Seven Seas of Rhey a Killer Queen, kterou Lambert zazpívá na připraveném kanapi na vysunutém pódiu uprostřed lidí, které je chytře spojeno s hlavním pódiem právě „ocáskem“ písmene Q.
Po této až kabaretové scénce s kanapem přichází první pokus o komunikaci s publikem, které vděčně reaguje. Lambert děkuje Brianovi a Rogerovi za příležitost, která se mu naskytla, a to koncertovat právě s kapelou Queen a poctít tak památku Freddieho Mercuryho. Následuje jeden z největších hitů Queen, a to I Want to Break Free, následovaná skladbou Somebody to Love, po které se Lambert odebírá do zákulisí a přenechává pódium čistě kapele Queen, přesněji jejím zbylým členům.
Na pódiu zůstává pouze kytarista Brian May, který přechází za obrovského neutuchajícího aplausu na předsunuté pódium a žádá fanoušky o pomoc při interpretaci akustické Love of my Life. Jedná se asi o jeden z nejemotivnějších okamžiků celého koncertu, na jehož závěru píseň ze záznamu dozpívá sám Freddie Mercury, samozřejmě ze záznamu z fenomenálního koncertu Wembley ´86. V tu chvíli má slzy v očích asi každý fanoušek skupiny Queen včetně Briana Maye. I po tolika letech od smrti Mercuryho je znát, že pro Maye a Taylora je to stále citlivé téma. Následuje pořízení self foto, kdy se Brian fotí s fanoušky a přichází za ním zbytek doprovodné kapely včetně Rogera Taylora a akusticky zahrají skladbu ´39 Brian.
Poté se už za potlesku vrací zpět na hlavní stage a následuje dvojice skladeb Days Of Your Lives, It´s A Kind Of Magic, které zazpívá osobně Roger. Bohužel věk už se podepsal na jeho hlasivkách a přinejmenším u It´s A Kind Of Magic měla skupina přenechat zpěv opět Lambertovi. Na řadu přichází poměrně nudné sólo basáka následující bubenickým soubojem otce a syna Taylorových. Bohužel v tu chvíli koncert ztrácí na tempu. Zpět na pódium se vrací Lambert a duet Under Pressure zazpívá společně s Taylorem na pódiu mezi diváky.
Následují skladby Save Me, kde předvede své hlasové kvality Lambert a capella, a filmová Who Wants to Live Forever, při které halu protknou desítky laserů včetně paprsků disco koule. Při kytarovém sólu nechá Brian připomenout fanouškům svou jedinečnou techniku při práci s echo efektem, kterou mohli obdivovat již v dobách největší slávy. Bohužel kytarové sólo na energii koncertu svou délkou a nenápadností moc nepřidalo a oživení koncertu přichází až se skladbou Tie Your Mother Down. V závěru základní části znějí skladby Another One Bites The Dust, I Want it All, Radio GaGa a Crazy Little Thing Called Love, při které si Lambert pohrává s publikem. Celý koncert je pak zakončen Bohemian Rhapsody, o kterou se Lambert podělí společně s Mercurym. Kapela se poprvé loučí za velkého potlesku s publikem a mizí v zákulisí.
Po několikaminutovém skandování se Queen + Adam Lambert v leopardím obleku s korunou na hlavě vrací na pódium a dají přídavek ve složení skladby We Will Rock You, při které již na nohou stojí i ochozy O2 Arény, a celý koncert pak zakončuje hymna všech vítězů We Are The Champion. Za obrovského nadšení, aplausu a potlesku kapela děkuje publiku za vřelé přijetí a za tónů skladby God Save The Queen se loučí.
Koncertu se samo o sobě nedá nic moc vytknout. Jednalo se o skvělé připomenutí legendárních hitů skupiny Queen. Videoprojekce perfektně doprovázela po celou dobu koncertu a zvukově byl koncert velice dobře nazvučen, aspoň v místě u zvukařského ostrůvku. Kapela působila velice jistě, ale věk člověk nezastaví a chvílemi bylo na Taylorovi vidět, že dochází energie, a nechával se za bicími zastupovat synem, ale nebral bych to jako něco, co by koncert mělo negativně ovlivnit. Velký obdiv hlavně patří Adamu Lambertovi coby přizvanému zpěvákovi. Jeho hlasový rozsah a čistá intonace byly až neuvěřitelné, což mu umožňovalo pouštět se do technicky složitých pěveckých poloh, stejně jako to dělal Mercury.
Bohužel trochu na škodu byl jeho pódiový projev. Velká gesta, pohyby a mimika chvílemi připomínala muzikálové nebo kabaretové představení, a to některým fanouškům nemuselo být příjemné. Zde by se dal hledat rozdíl mezi Mercurym a Lambertem. Zatímco Mercuryho extravagantnost a šou vycházela z něj samotného a fanoušci mu leželi u nohou, u Lamberta je to dosti hrané a divadelní, ale zase na druhou stranu se více k Queen hodí než statický Paul Rodgers. Celkově tedy velice pěkný, místy emotivní a příjemný koncert plný největších hitů nejslavnější kapely světa.
