Ve čtvrtek jsem dorazil do areálu s mírným zpožděním. Na hlavní stagi právě doráželi svůj set Škwor. Obloha byla sice zamračená, ale příznivci v tom partu kolem Petra Hrdličky samotnou nenechali a poskakovali jako o život. Holt, na začátku festivalu má každý vždycky energie na rozdávání. Skoro se mi ani nechce věřit, že už to bude dvacet let, co se tihle neotesanci, tehdy ještě jako Skwar (měli třeba k thrashi taky hodně blízko), vydali dobýt svět.
I když jsem se s nimi po druhém albu Vyvolenej vpodstatě rozešel a sledoval je spíše tak po očku z dálky, musím uznat, že urazili sakra dlouhý kus cesty a na festivalová pódia bezesporu patří. Melechesh svou muziku popisují jako asyrský black metal. I když black metal obecně jde hodně mimo mě, tahle parta mě zaujala a přišla mi hodně svěží. Taky pomohlo, že jsem chvílemi zpěvákovi Ashmedimu rozuměl co zpívá. První kapelou, na jejíž představení jsem byl vyloženě zvědavý byli Kissin' Dynamite. Tahle německá hardrocková pětka už nemůže být nazývána nadějným mládím, vždyť vznikla již v roce 2002. Na Masters of Rock přivezla svou živelnou show, trochu přibrzděnou poraněnou nohou (poraněnou nohu si pamatujte, ještě o ní bude řeč) zpěváka Johannese Brauna, jež mohl místo tradičních akrobatických vylomenin maximálně tak máchat berlí. Vystoupení Kissin' Dynamite přesto bylo hodně sympatické, došlo na představení ještě horké studiovky Generation Goodbye, ale i na klasiky typu I Will be King. Prostě parádní jízda podle mého gusta.
Luca Turilli's Rhapsody také disponují již dobře zavedenou značkou. Jejich pompézní symfonický speed metal rychle přiláká pod pódium dostatek hrozičů. I když nikomu na ze zůčastněných nelze nic vytknout, mě tahle muzika přijde trošku kolovrátková. Ale jak se říká, proti gustu...
No a potom už následoval vrchol prvního večera, legendární thrasheři z Bay Area Testament. A hoši okolo statného frontmana Chucka Billyho se s tím teda nepárali a od začátku sypali do publika těžkotonážní riffy pod tlakem. Hodně se mi líbily kousky z chystané novinky Dark Roots of Earth, ale s nejhlasitější reakcí se samozřejmě setkaly hlavně kultovní pecky typu Practice What You Preach. Hodinka a půl utekla jako voda.
Následuje Apocalyptica. Také oni už nejsou mladíci, co prorazili hraním Metallicy (i když i na ni došlo). V sestavě jim od té doby ubylo jedno cello, přibyl bubeník a zpěvák. A taky vlastní tvorba. Apocalyptica neztratila nic ze své originality a jejich set je příjemným zpestřením čtvrtečního večera. A pro mě taky jeho závěrem. Řečtí death metaloví titáni Rotting Christ už mě pouze vyprovázejí na cestě z areálu.
Nastoupit na pódium po Slayer se rovná sebevraždě?
Pátek byl, co se týče programu, nejnadupanější den, jelikož shodou okolností vystoupili oba headlineři. Taky se jednalo o jediný den, kdy se počasí opravdu dalo nazvat tím správným letně festivalovým. Protože jsem byl zvědavý hned na první vystupující, nadějné Sebastien, dorazil jsem do areálu už na desátou. Parta kolem pěvce George Raina se netají ambicemi dalece přesahujícími hranice naší vlasti, spolupracuje s renomovanými jmény a má za sebou už dvě evropská turné. Jejich melodický power metal je patřičně sebevědomý, technicky precizní a profesionálně odehraný. Z mého úhlu pohledu chybí jenom špetička něčeho, čím by se odlišili od té kupy kapel, jež v tohle ranku už operují. Ale mají ještě všechno před sebou a to co předvedli na Masters of Rock splňuje i přísná měřítka.
Hodně jsem se těšil na Salamandru. Tam už je naopak za těch téměř dvacet let všechno jasně dáno, ostraváci dávno patří k tuzemské špičce mezi melodickými kovotepci. Pro Masters of Rock dokonce před pár lety složili festivalovou hymnu, jež v jejich setu samozřejmě nechybí, stejně jako další hity a publikum to patřičně oceňuje. Takovéhle silnomelodické dopoledne si nechám líbit. Doga je na Ronnie James Dio stage už taky skoro jako doma. Pro mě sice představují takovou tu kapelu, ze které jsem už vyrostl (desku Jsem trochu divnej už dle mého nikdy nepřekonají), ale jejich vystoupení nikdy nechybí patřičná šťáva a nekompromisní přístup. Navíc Izzi je prostě frontman od boha a je radost sledovat jak si pěkně dovede svoje obecenstvo povodit.
Protože mě doomoví Avatarium, ani rozjuchaní Waltari moc neberou, vyrážím ještě na béčko, kde se chystají poděbradští Rimortis. To aby těch upalujících melodií nebylo pro dnešek málo. Rimortis na Rock Face stage vystupují už popáté v řadě. Popáté mají narváno, se skvělou atmosférou a já se ptám, kdy se konečně přesunou na druhou stranu kopce. Tam už si svůj set chystají Citron. Ti si po návratu Ládi Křížka do sestavy užívají slušné koncertní úspěchy. Omlazená sestava kapele dodává tolik potřebnou šťávu a hostující Tanja je tou správnou třešničkou. Pokud znějí písně z Radegasta (obzvláště duet Kráska a Radegast se myslím dost povedl) je vše ok. Když ale slyším Křížka zpívat písně z Hranického éry, nemohu se ubránit jisté pachuti. Po odchodu Pařízkovy party začíná páteční odpoledne přecházet do večera a program gradovat.
Švédové Amarathe předvádějí moderní metal ozvláštněný třemi vokály - ženským, mužským čistým a mužským drsným - zní na nahrávkách i na živo neotřele a prostě skvěle. Amaranthe jsou pořád ještě na vzestupu a myslím, že to dotáhnou hodně daleko.
To už se na pódium chystají Slayer, thrashové legendy z největších. Jsem si jistý, že drtivá věština z pětadvaceti tisíc návštěvníků sem přijela právě na ně (podle toho to taky na ploše vypadá, není tu k hnutí) a nebyli zklamáni. Slayer na scéně i pod ní rozpoutali pravé peklo, tak jak to asi nikdo jiný nedokáže. Je jedno, jestli zrovna hrají něco z novinkového alba Repentless, nebo kultovní South of Heaven, tohle je prostě nářez té nejvyšší kvality. Tom Araya toho mezi písněmi ani nemusí moc namluvit, stačí přehlídka mistrných riffů. A nesmí chybět vzpomínka na nešťastně zesnulého Jeffa Hannemana, jež je s kapelou alespoň symbolicky na plachtě při závěrečné Angel of Death. Nastoupit na pódium po něčem takovém, navíc s totálně odlišným stylem muziky se skoro rovná sebevraždě.
Tedy, pro kohokoliv, kromě Tobiho Sammeta a jeho Avantasie. Metalová opera tentokrát svůj standardní tříhodinový set zkrátila na půlku, žádná zásadní ingredience ale nechyběla - kupa hitů, parádní muzikanti, výpravná scéna a hlavně exkluzivní pěvci. Na pódiu se vystřídali Jorn Lande, Ronnie Atkins, Eric Martin, Amanda Sommerville, či jako vždy famózní čaroděj Bob Catley. Po zamračených Slayer se scéna jakoby rozzářila dobrou náladou a vtípky. Nebudu tady porovnávat neporovnatelné a hodnotit, který z headlinerů byl lepší, spokojím se s konstatováním, že tenhle dvojboj byl to nejlepší, co letošní Masters of Rock nabídnul. Sobotní program dorazili finští divočáci Korpiklaani, jež početné publikum dokázali svou odvázanou folk metalovou party udržet na nohou až do pozdních nočních hodin. Klobouk dolů před nimi i jejich publikem.
