Na tuto otázku by vám jistě čtyři tisíce účastníků odpovědělo hromovým „NE!" K upadnutí nálady totiž ani přes malicherné komplikace nebyl sebemenší důvod. Celé dva dny naplněné hudbou a tancem proběhly již tradičně v rozbouřeném duchu a v moři piva a medoviny.
V pátek 22. července se kemp Žralok, místo konání Keltské noci, plnilo pozvolna a v poklidu. Ne každý natěšený návštěvník si tak stihl poslechnout například společné vystoupení kapel Irish Rose a Shamrock Redheads. Vystoupení bylo poněkud hůře ozvučené, a tak nad svým příjezdem mohli opozdilci pouze mávnout rukou.
Chybět ale na další hudební nálož v podání skupiny Bran by se rovnalo velkému omylu. Tato tuzemská parta sice patří již mezi osvědčené klasiky Keltské, málokdy ale svým vystoupením zklame. I zvukař se již poučil z chyb dávno minulých a areálem se tak rozlily příjemné tóny často doplněné francouzštinou či finštinou. Před pódiem se zavlnil dav a celá hodina patřila jednoznačně Bretani a jejím melodiím.
Následnou pauzu mezi kapelami zaplnili tanečníci z uskupení Démáirt. Taková chvilka oddychu rozhodně bodla, v zákulisí se totiž již připravovali Los Paddys de la Pampas, hudebníci částečně z Irska a částečně z Jižní Ameriky. A aby se nemuseli ve skupině hádat, propojili tradiční hudbu obou svých zemí, flamenco a irské melodie. Zní to bláznivě a neslučitelně? Možná, faktem ale zůstává, že Los Paddys si s obojím perfektně poradili. A aby své vystoupení ještě povýšili, vzali si s sebou pár tanečnic od obou hudebních stylů. A netančilo se jen na pódiu...
{youtube}F96Q_J58AU0{/youtube}
Štafetu po Los Paddys de la Pampas přebrala kapela Sliotar. Ta sice hraje technicky velmi dobře a instrumentálním kouskům se zde nedá absolutně nic vytknout, chvílemi mi však přišlo, že jednotlivé písničky tohoto tria sem tam splynuly dohromady či byly delší, než jim slušelo.
Nevadí, jelo se dál. Závěrečnou tečkou za prvním dnem festivalu tvořili čeští Curlies se svým energickým a veselým punkem. Byla by škoda nevyzvednout zde dudáka, který se snažil jak se patří a i o vtip bylo řádně postaráno. Kdo strávil tento koncert kousek pod pódiem, šel spát polámán a unaven z poměrně slušného poga.
{youtube}gUtml8nfbe0{/youtube}
Následují sobotní den byl program o něco napěchovanější, bylo proto nutno začít o něco dříve. Ze stanů tak poslední spáče tahaly tóny těch nejprofláklejších irských tracků z dobrovolného jam sessionu, zaručený budíček. Málokomu se díky tomu stalo, že by prospal první kapelu dne, české Happy to Meet, u kterých byla k ocenění především rytmika. Říká se to sice málokdy, ale basák opravdu válel.
K odpoledni se bohužel objevily první komplikace: maďarská skupina Selfish Murphy se na cestě dostala do průšvihu. Že prý problémy s autem. Nedalo se nic dělat, musel se tedy posunout program. České srdce tak zahrálo o něco dříve a Selfish Murphy tak měli pozdější a lepší čas. Na scénu se sice po svém příjezdu museli vyšvihnout rychle a bez okolků, adrenalin byl proto znát z každé písničky a nutno uznat, že pozdní vystoupení této bandě sluší mnohem víc.
Chvilku klidu po rozjetých Selfish Murphy obstarali Quanti Minoris, jejich hudba mi ale nic moc neřekla a tak se mi spíše zalíbila bubenicky-dudácká vsuvka vždy precizních The Rebel Pipers.
Večer se však již nezadržitelně blížil a s ním i hodinka pohanských klidnějších písní Tomáše Kočka a jeho družiníků. Zde musí milý čtenář pochopit, že i redaktor je pouze člověk a nesedí před pódiem od rána do noci. Kočkova emotivní Severská mi ale i tak utkvěla v paměti až do následujícího rána a dle nadšených slov fanoušků soudím, že se produkce jak se patří povedla. Ostatně, byla slyšet do širého okolí.
Hlavním tahounem Keltské noci byla nadále rakouská kapela Paddy Murphy. Vystoupení těchto výbušných muzikantů si budou dlouho pamatovat nejen přihlížející Keltové, ale především přítomní technici. Paddy Murphy totiž vyběhli na pódium, spustili svůj repertoár a po chvíli... Nic. Nejdříve vypadl zvuk u všeho kromě bicích a doprovodné kytary. Zní to nějak divně, nemyslíš? ptali se všichni kolem navzájem, zatímco si zvukař musel nadávat pod vousy. Nic netušící skupina hrála až do doby, kdy vypadl i zbytek nástrojů a světla k tomu. Rozhostilo se ticho a tma... Dokud někdo z kapely pohotově nezareagoval a nezačal rozeřvávat publikum i na sucho. Po chvíli technici vše nahodili, světla zaplála a mohlo se vesele pokračovat v nabitém koncertu.
O rozporuplné reakce se následně postaralo uskupení Meče blesky svou ohnivou a světelnou show. Takhle nešťastný výběr písní se totiž jen tak nevidí: ohraná Hallelujah, Stairway to Heaven od Led Zeppelin, Wishmaster od Nightwish, We Will Rock You od Queen a směšná česká verze Pomády... Zkrátka klišé samo. Účinkující mávali svítícími UV vlaječkami, občas zatočili hořící tyčí či poi a orientální tanečnice se zatřásla před publikem se šavlí na hlavě. Z této show by ale měl rozhodně radost Julio ze seriálu Simpsonovi. Možná však Akádě a jeho skupině Meče blesky křivdím a celé vystoupení mělo být jedna velká parodie. V tom případě ale palec nahoru a 10/10.
Během celého dne se stačil nabrat slušný skluz, proto závěrečná tečka festivalu, skupina Vintage Wine, odehrála s více než hodinovým zpožděním. Frontman evidentně následoval jakýsi podivný letošní trend a na pódium dopajdal s ovázanou nohou. I tak Vintage Wine zahráli pár slušných pecek. Kdoví, zda chtěli mít celé vystoupení rychle za sebou či se snažili dohnat ono zpoždění, většinu písniček ale pánové až nesmyslně zrychlovali a mnohým krásným skladbám to spíše uškodilo. V druhé polovině koncertu přestal být chvílemi slyšet vokál. Zase blbne zvuk, napadlo okamžitě každého. Po chvíli ale bylo jasné, že zvuk je v naprostém pořádku, to jen zpěvákovi místy selhávají hlasivky a přeskakuje ječák. Energie ale ze závěru akce sálalo dostatek a dopíjení naražených sudů až do rána proto nebyl pro mnohé vůbec problém.
Tak snad zas za rok!
