Jak se festival přelévá do své závěrečné fáze, sil už opravdu ubývá. To je jediný důvod, proč nevyrazím v deset ráno v sobotu podpořit dívčí partu The Agony. Tyhle čtyři dračice právě vypustily do světa debutové album Dirty and Dangerous a pokud máte rádi Runaways (a především pak Joan Jett) tak... už je nejspíš znáte. Každopádně, abyste si nemysleli, že píšu reportáž na koncert, jehož jsem se nezúčastnil, The Agony byli dobře slyšet až u mě ve stanu. A koneckonců, ženských vokálů a jiných předností mě ten den čekala ještě celá kopa.

Když jsem se konečně dostal do areálu, byl už hodně zaplněný. Aby ne, na pódiu, právě řádili Dymytry a ti jsou momentálně hodně v kurzu. Není divu, jejich muzika je patřičně řízná a zároveň chytlavá, pódiová prezentace dovedena v podstatě k dokonalosti. Dymytry na akce jako Masters of Rock nepochybně patří a dnes už se tam cítí jako ryba ve vodě. Hodně zajímavou podívanou slibovali také Avatar, ale bohužel, také jejich set jsem musel oželet. Stihnl jsem se ale vrátit včas na Arakain, což je další jistota. Nebudu tady znovu popisovat jak suverénní výkon podali a jak si Honza Toužimský opět všechny omotal kolem prstu. Vyzdvihnu snad jenom závěrečný přídavek, při kterém se k Arakain na pódiu připojili spřátelení Dymytry. To si pište, že se strhlo takové malé peklíčko, a slunce neslunce, hopsalo se jako o život.

Mě ale hlavně v závěrečné Apage Satanas! zarazilo, jak moc je hlas Prothea, zpěváka Dymytry, podobný Aleši Brichtovi. Ale zanechme nostalgie. Když jsem výše uváděl že ještě není všem babám pro dnešek konec, měl jsem na mysli především koncert Crucified Barbara. Ačkoliv jsem o nich již hodně slyšel, ještě jsem neměl tu čest osobně. A musím přiznat, že dámy mě teda opravdu dostaly. V podstatě by se dalo říci, že o nich platí to samé jako o Anvil, jenom s... no v sukních, tedy obrazně řečeno. Zkrátka a dobře, Crucified Barbara odzbrojují nejenom parádní, živou muzikou, patřičně od podlahy, ale také suverenitou a neskrývanou upřímností v každém tónu. Vynikající set a pevně doufám, že pro mě ne poslední.

Prohlédněte si také fotografie z festivalu

Chápete, že potom jsem měl těch bab už docela dost, tak jsem před silnou večerní čtyřkou trochu relaxoval. Díky tomu nemohu sloužit dojmy z kytičkových Blues Pills, ani dalších symfoniků Delain. Navečer se totiž daly očekávat velké věci. Jako první z očekávané čtyřky nastupují legendární Švýcaři Krokus. Tihle pardálové drhnou svůj zemitý hard rock už od poloviny sedmdesátých let, ale nezdá se, že by se chystali do důchodu. Hity jako American Woman nebo Easy Rocker znějí v jejich podání stále skvěle a zpěvákovi Marco Storacemu bych teda třiašedesát podle suvereního výkonu rozhodně netipoval.

Následně opanují Ronnie James Dio stage jejich krajané Gotthard a ač se zdá, že nejsou po Krokus zrovna ve výhodné pozici, jejich vystoupení je jedním z vrcholů festivalu. Je to už pět let, co Gotthard přišli při motocyklové nehodě o svého frontmana Steva Leeho. Jeho místo zaujal Nic Maeder a jeho procítěný výkon musel tenhle sobotní večer zavřít ústa všem pochybovačům. Na nostalgii ale nemají tihle chlapíci čas, nejpozději při purplovské předělávce Hush měli roztancovaný celý areál a až do konce vystoupení už ho ze svých spárů nepustili.

Zatímco na hlavní stagi se chystá další velkolepá scéna, odběhnu se podívat na druhou Alfredus stage, kde je zrovna v plné proudu vystoupení Black Bull. Hard rockový kvartet vedený energickou frontmankou Lucií Roubíčkovou předvádí odpíchnutý set, jež přilákal pod pódium dostatek posluchačů vytvářejících patřičnou atmosféru. Následují Powerwolf. Tahle parta v podstatě převzala koncept Lordi, jenom svůj arénový metal nehrají v maskách comicsových příšer, ale zombie kněží. A ač se mi zdá, že tu tak trochu vítězí forma nad obsahem, slaví s tímhle nápadem čím dál větší úspěch, takže při jejich setu není v areálu likérky k hnutí. Vystoupení jaksepatří odsýpá, když kapela ohlásí dlouho slibované představení nového alba v podobě premiéry písně Blessed & Possessed. Skladba však náhle po dvaceti vteřinách končí a zpěvák překvapenému publiku oznamuje, že kapela zapomněla jak skladbu zahrát (nekecám) a bleskově přejde k dalšímu songu.

Chvíli jsem přesvědčený o tom, že se jedná o nějaký vtip, ale pointa nepřichází. Musím říci, že jsem snad nikdy trapnější moment na koncertu nezažil a Powerwolf těch pár vteřin ticha vážně nezávidím. Dodejme ovšem, že publikum tenhle brutální zádrhel přešlo velkoryse. Přesto asi nejen pro mě už Powerwolf nejspíš navždy zůstanou tou kapelou, co se nedokázala naučit novou písničku. Je ale také možné, že se jednalo o akt anarchie, jež báječně uvedl závěrečné The Exploited, jichž se Vizovice konečně po třech letech dočkaly. Mě barevná číra nicméně nechávají chladným a téhle párty se již neúčastním.

Závěrečný den festivalu je pro mě první poviností Harlej. Nemáte někdy pocit, že vás nějaká kapela sleduje a potom o vás píše písničky? Mě se tohle stává právě u Harlej a myslím, že nejen mě. Jejich festivalová vystoupení jsou vždy sázkou na jistotu. Po výměně zpěváků si rychle našli svou polohu v nenáročném punk rocku a v současnosti svůj styl již bravurně ovládají. Na nedělní časné odpoledne si nedovedu představit ideálnější zábavu. Po skončení se přesouvám ještě jednou k druhému pódiu, kde se chystá vystoupení poděbradských Rimortis. Pokud vám učarovali Stratovarius, nebo podobné power metalové party s vysoko zpívajícími frontmany, nemůžete s Rimortis šlápnout vedle. Na tohle pódium se letos vrátili již počtvrté a znovu ho zcela suveréně ovládli. Jen mě mrzí, že mi díky nim na hlavní stagi uniká vystoupení další all stars bandy Voodoo Circle. Snad příště.

Ani se nenaděju a je tu velký finálový trojlístek. Finové Sonata Arctica přijeli do Vizovic oslavit patnácté výročí vydání svého legendárního debutu Ecliptica. Musím se přiznat, že hudba téhle kapely mě moc neoslovuje, takže přehrání kompletní desky nedokáži patřičně ocenit, ale pro fanoušky se jedná o velký svátek. Ani takhle zkušená kapela se ale nevyhne faux pas, kdy se jim najednou rozpadne písnička. Na rozdíl od Powerwolf ji ale nakonec dokázali dohrát. Jako by se nad Ronnie James Dio stage letos vznášela nějaká kletba.

Podívejte se na fotografie z posledního dne MoR 2015

Předposlední Gamma Ray Kaie Hansena jsou již v Čechách jako doma. Jejich set nezapomíná na propagaci posledního alba Empire of the Undead, ale nebojí se vytáhnout i vousatou Heaven Can Wait a musí také dojít na Helloween. Skadbu I Want Out Gamma Ray vylepšili vtipným intermezzem ve stylu raggae. A samozřejmě nejvíce jsem ale asi ocenil nesmrtelné hymny Rebellion In Dreamland a Land of the Free, či závěrečnou Send Me a Sign. Poté už na seznamu vystupujících zbývá jenom jméno headlinerů Nightwish.

Ti po další rošádě za mikrofonem nabrali čerstvý vítr do plachet a tenhle večer si Vizovice jednoznačně podmanili. Floor Jansen je pro tohle těleso asi ideální zpěvačkou. Skvěle vypadá a hlas jako by byl kompromisem mezi jejími předchůdkyněmi Tarjou Turunen a Anette Olzon. Show je doprovázena nekončícími přívaly ohnivých efektů, z nichž jeden zřejmě vyřadil z provozu velkou obrazovku vedle pódia. Vzhledem k tomu, jak narváno je v tu chvíli v hledišti, dovedu si představit že publikum dál od pódia tuto skutečnost asi nekvitovalo úplně s nadšením. Jinak ale Nightwish vytvořili hodně velkolepou tečku za letošním ročníkem vystoupením, na něž se bude asi hodně dlouho vzpomínat. Nebudu se tu sáhodlouze rozepisovat o tom, že Masters of Rock u nás ve svém ranku nemá konkurenci a jak skvělé to letos ve Vizovicích zase bylo. Myslím, že z těch řádků výše je to snadno poznat. Takže zase za rok.