Být hlavní hvězdou festivalu musí být těžké. Člověk totiž musí na pódium vstupovat s pocitem, že očekávání jeho výkonu ze strany fanoušků jsou (možná až neúměrně) obrovská a zároveň u řady z nich budou ona očekávání zákonitě nenaplněna, i kdyby se interpret na pódiu rozkrájel. Pokud tento fakt platí o nějakém umělci dvojnásob, pak rozhodně o Björk. Ti, co milují její hlas, který člověka dokázal dostat někam nespecifikovatelně daleko od horkem rozpálených ostravských hutí, rozhodně nemohil být zklamáni. Její hlasové schopnosti a výraz byly naprosto stejné, jako ty, které známe z jejích sofistikovaných a propracovaných alb. Ti, kteří milují její starší skladby (zejména z alba Homogenic) více, než ty z jejího výrazně osobnějšího a depresivnějšího alba posledního, museli být také spokojeni, protože v průběhu zaznělo obojí. Přesto někteří koncert opouštěli již po deseti minutách, což byla možná trochu škoda, protože její koncert byl koncipován jako celek, který vyvrcholil za zvuku a vjemu ohňostroje a různých dalších efektů až v závěru. Vysoce profesionální a promyšlený výkon, který ovšem vyžadoval ze strany posluchačů jisté zamyšlení. Tak tomu ale bylo u Björk (naštěstí) vždy.

Björk vystřídala na hlavním pódiu kapela Zrní, která se tentokrát vytasila s novinkou, přizvala si k sobě totiž ostravskou Janáčkovu filharmonii. Výborné aranže Stano Palúcha si zjevně užívali i filharmonici, pro které muselo být vystoupení v takové atmosféře rozhodně nezapomenutelným a dosti nezvyklým zážitkem. Na jednu skladbu přišla příjemně narušit mužskou hegemonii kapely Zrní i houslistka a zpěvačka Nina Marinová, která právě Stano Palúcha jako aranžéra kapele pro tento společný koncert doporučila. Koncert kapely Zrní se stal, a to zcela po právu, jedním z vrcholů čtvrtečního programu a kapela mimojiné jasně dokázala, že není jen skvělou klubovou kapelou, ale bez mrknutí oka utáhne i největší stage na Colours a mnoho tisíc diváků k tomu.

Závěr koncertního programu měl na starosti britský elektronický mistr Caribou, který si k sobě tentokrát přizval i tři další spoluhráče na baskytaru, bicí a elektrickou kytaru. Všichni jmenovaní měli kromě svých klasických nástrojů k dispozici i další samplery, navíc Caribou dokonce i další menší bicí soupravu, občas to tedy byla opravdu smršť, kterou měl ale hlavní aktér na pódiu celý večer (na rozdíl od zvukaře) pod kontrolou. Velká očekávání a dojem z koncertu totiž poněkud zchladil dosti podivný zvuk, zejména některé basové frekvence v hrudní dutině dosti nepříjemně rezonovaly. To je ovšem jistá daň za spojení elektronické hudby a živého hraní a pro zvukaře často složitější oříšek, než nazvučení komorního tělesa či celé filharmonie.