Oproti avizovanému času 19:45 se začátek koncertu sice o čtvrt hodiny zpozdil, ale jinak byli diváci letňanského koncertu svědky profesionálního a precizního představení, hodné jména Metallica. Kapela na tomto turné stále ještě propaguje poslední řadovku Hardwired...For Self-Destruct, takže úvod patřil otvíráku Hardwired právě z tohoto alba. Tedy, pochopitelně, až po obligátním Morriconeho Extasy of Gold, s projekcí postiženou roztomilými chybami ohrané VHS kazety.

Prohlédněte si také fotky z koncertu Metallicy

Projekce na zadní plátno byla vůbec klíčová pro celý zážitek, protože, při vší dobré vůli, při takovém počtu návštěvníků ti vzadu zkrátka nemají minimální šanci vidět, co se na pódiu děje. Naštěstí tuto složku koncertu má Metallica pořešenou na jedničku, přesto, že obraz úplně nekorespondoval se zvukem. Tento nedostatek byl ovšem vynahrazen množstvím úžasných filtrů a působivých animací, jež tematicky doplňovaly jednotlivé písně. Největší dojem na mě udělaly písně One, při níž se nekonečný zástup bojem znavených vojáků postupně mění na noční můru, jíž si prožívá hrdina písně, nebo nekonečné lány křížů z obalu Master of Puppets.

James Hetfield hned na počátku avizoval, že dojde i na starší kousky, aby se hned vzápětí z reproduktorů vyvalily úvodní tóny Ride the Lightning, tedy pětatřicetileté titulní pecky ze stejnojmenného druhého alba. Ta mezi koncertní jistoty rozhodně nepatří, stejně jako hymnická The Day That never Comes z předposlední řadovky Death Magnetic. Dovolím si ale tvrdit, že na své si přišli příznivci všech období vývoje kapely, které se velmi nerada opakuje. Nechyběla dokonce ani kontroverzní St. Anger, zastoupená písní Frantic.

A ano, tak jako před rokem a půl, došlo i na Jožina z bažin. V rámci větší autenticity si Rob Trujillo dokonce obstaral sáčko, podobné tomu Mládkovu. I když se basák textem spíš problekotal, dostalo se mu na konci očekávaných ovací. To když se na projekci objevila dobová fotografie Ivana Mládka a Iva Pešáka.

Trochu mě zarazilo, jak výrazně kapela ubrala na razanci. Jistě, divoké přívaly riffů se z pódia valily s očekávanou intenzitou, ale mezi skladbami, kde dříve Hetfied deklamoval své proslovy plné sprostých výrazů, náhle zaznívala slova o velké rodině a jak nádherně všichni vypadají. Na scéně již přeci jen nestojí ta čtyřka testosteronem nabitých mladíků, ale spíš kvartet pánů v letech, kteří si ale pobyt zde pořád ještě dokáží užít a tu energii předat svému publiku.

A během dvou a půl hodinového vystoupení ji předali vskutku kvanta. V setlistu nechyběl žádný zásadní hit, i když každý z diváků by jistě dovedl vyjmenovat jednu nebo dvě oblíbené skladby, na které se nedostalo. Katalog legendárních thrasherů je už zkátka moc obsáhlý. A Metallica se jistě ještě vrátí. Sil má zatím dostatek.