Díky klasickému hudebnímu vzdělání spojuje Jean-Luc Ponty evropskou hudební tradici se zámořským jazzem a to platí už celé půlstoletí. Po experimentálních albech s Frankem Zappou a Mahavishnu Orchestra Johna McLaughlina začal od poloviny 70. let koncertovat s vlastní kapelou a brzy se zařadil mezi nejnápaditější průkopníky jazzrockové fúze.

Do Českých Budějovic nyní přijel s výběrem svých nejlepších skladeb a zároveň podpořil skladatelské ambice své dcery Clary Ponty, která jej na festivalu doprovázela na elektrické piano i akustický klavír. Kapelu dotvářel ještě jeho letitý spoluhráč – kamerunský basista Guy Nsangue a velmi temperamentní bubeník Damien Schmitt. I v této komorní sestavě dosáhl Jean-Luc Ponty mohutného zvuku a svým mistrovstvím strhl také posluchače, kteří ho do té doby možná ani neznali. Byla to velká hudební show, která připomněla hudební revoluci 70. let – nové barvy nástrojů, ohromující improvizace i odvážné kompozice. Jazzrocková fúze nebude nikdy mrtvá, pokud ji budou hrát osobnosti jako Jean-Luc Ponty.

Přítomnost dcery Clary podtrhla minimalistické prvky Pontyho hudby, ona sama jde v otcových šlépějích a toto pojetí ještě více rozvíjí. Klasické jazzové improvizace se ale posluchači od této klavíristky nedočkali. Zřejmě to není její hlavní uměleckou ambicí. Náročné doprovodné party přitom zvládala na jedničku. Tím ale není řečeno, že by všechna tíha vystoupení ležela jen na slavném houslistovi.

Sólové plochy bravurně vyplňovali slapující Guy Nsangue i mladý Francouz Damien Schmitt. Ten si dokonce střihnul desetiminutové sólo, při kterém chvíli bubnoval jen nohama a rukama si dělal selfíčko s publikem. Takovou kanonádu bicích jsme už v Česku dlouho neslyšeli. V úchvatné formě čtveřice zahrála skladby z průlomového alba Enigmatic ocean a také jemnou Gardens of Babylon z alba Imaginary Voyage. Až dojemně vyzněl akustický duet s dcerou Clarou. Rychlou, irskou hudbou ovlivněnou skladbu Jig vypálil Ponty naopak jen s rytmikou a nebyla vůbec ošizená.

Jedinečné barvy dociluje Jean-Luc Ponty i tím, že hraje na pětistrunné housle, což mu umožňuje hrát až ve violovém rozsahu. Modulačními zvukovými efekty přitom šetří více než ve svých hudebních začátcích. I tak se ale publikum dočkalo jeho sólového výstupu, při kterém pracuje s hudebními smyčkami a převalujícím se několikanásobným echem.

Jean-Luc Ponty je zkrátka Mistr, který udržel napětí během celého devadesátiminutového vystoupení. Velký dík náleží pořadateli Jiřímu Grauerovi a sponzorům, že jedinečný hudební zážitek Jihočechům na otevřené scéně Piaristického náměstí zprostředkovali. Praha zažila Pontyho jen jednou s Alem Di Meolou a Stanleym Clarkem, ale to už je téměř dvacet let. Je až s podivem, že takovou osobnost dokázali získat i v Hradci Králové, a Praha se do Pontyho koncertních plánů nedostává. Chyba určitě není na straně slavného houslisty.