Je sen jazzového muzikanta zahrát si sólový part v orchestru? Pro Branforda Marsalise, všestranného saxofonistu a držitele tří Grammy, jenž navázal hudební spolupráci s tak odlišnými hudebními ikonami 20. století jako jsou Sting a Grateful Dead je každá nová zkušenost výzvou. Minulý rok vydal nahrávku svého sólového koncertu z katedrály v San Fransciscu a tudíž, když přišla nabídka zahrát si na Prague Proms s ČNSO, Marsalis nejspíše dlouho neváhal a hbitě přikývl.
Což o to, o virtuozitu a bravurní techniku Marsalis nouzi nemá, ale interpretace sólového partu v orchestru vyžaduje mnohem více – maximální trpělivost (obzvlášť při zkoušení), disciplinovanost a schopnost naprosto utnout svůj temperament, je-li to nutné v rámci zachování zvukové vyrovnanosti a dynamiky celého tělesa. To jsou požadavky, které by mohly v leckterém jazzovém sólistovi vyvolat chmury, ne-li odpor. U Branforda Marsalise tomu ovšem takto nebylo. Sólových partů se naopak zhostil spíše nejazzově a možná až příliš poslušně. Následkem toho působilo melodické vedení mírně nepřesvědčivě a nesměle, a to i přesto, že celý koncert odehrál působivě bez jediného nahlédnutí do not.
První část koncertu věnovaná ruským skladatelům Mikhailu Glinkovi a Alexandru Glazunovovi působila spíše jako rozehřívací etapa a po dramaturgické stránce kdovíjaký smysl nedávala. Glazunovův Koncert pro saxofon a orchestr v Es dur samozřejmě přišel vhod, avšak svým po folklóru tesknícím post-romantickým étosem se trochu v kontextu následujících minul účinkem. Orchestru chyběla pára a grácie, Marsalis hrál technicky dokonale, ale strádal na výrazu a melodické fráze se tak rozplývaly v nepříliš přesvědčivém výkonu orchestru. Výjimkou byly pasáže, kde orchestr zcela ustal a saxofon dostal možnost se předvést chromatickými melodickými běhy – zde se osvědčila i Marsalisova jazzová, resp. bebopová průprava. Inu, jelikož si Glazunovův koncert vyžádal hrát sám Marsalis, Mendozovi nezbývalo než dirigovat a orchestru hrát.
Po pauze se již pomalu z mlhy začínaly vynořovat mrakodrapy Mendozových New York Stories. V tomto Concertinu pro trubku a orchestr se nepředstavil nikdo jiný než sólista ČNSO Jan Hasenörl, pro něhož sám Mendoza trumpetový part napsal a jenž Hansenörl uvedl již na jeho premiéře minulý rok. Jeho projev byl až na pár nejistých not na začátku přesvědčivý a velice živelný. Až v této elegantně znějící kompozici, která svou filmovou dramatičností a orchestrální úderností obohacenou o jazzovou harmoniíí připomíná skladbyAarona Coplanda, se orchestr plně rozevřel a nabídnul posluchačům celé své dynamické rozpětí.
V následujících Eskapádách pro orchestr a altsaxofon Johna Williamse z filmu Chyť mě, když to dokážeš se na pódium vrátil Branford Marsalis, tentokrát s posilou dvou sólistů vibrafonisty a kontrabasisty. Hravým a zpěvným melodiím eskapád se Marsalisovi dařilo vdechnout život o poznání lépe než Glazunovovým ponurým tónům. K tomu saxofonu vděčně vypomáhal i vibrafon, který s ním místy hrál unisono. Marsalis vynikal i ve překotných trylcích a vysokých klenutých tónech eskapád, jakožto i chromatických bězích, kterých je ve Williamsově díle požehnaně. Jen sóĺový kontrabas se bohužel ve zbytku zvuku ztrácel, i přesto, že byl v této části koncertu ozvučen mikrofonem.
Podívejte se také na fotogalerii z koncertu
Branford Marsalis se tedy českému publiku na festivalu Prague Proms ukázal spíše v nejazzovém světle. Vzhledem k tomu, že jazz a klasika jsou hlavními oporami festivalu Prague Proms dalo se z tohoto večera očekávat trochu eklektičtější spojení těchto kdysi tak vzdálených přístupů k hudbě, jak tomu bylo minulý rok na Mendozově vystoupení na Prague Proms s Joe Lovanem a Johnem Abercrombiem. Namísto toho jazz posloužil jen jako prostředek k dosažení perfektní techniky hry na hudební nástroj a jako užitečný inspirační zdroj v područí vážné hudby, čímž byl bohužel naprosto opomenut jeho nejpodstatnější aspekt - spontaneita.
