Když jsem dorazil do areálu, mělo být těsně před vystoupením druhé kapely Komunál. Přestavba pódia, skrytého za tradiční oponou, však ještě horečně probíhala a bylo jasné, že dojde ke skluzu. A nemělo to být naposled. Počasí bylo na konec srpna nezvykle chladné a obloha se kabonila nízkými mračny, takže jsem neváhal a volný čas jsem vyplnil sháněním něčeho na zahřátí. 

Komunál jsem naposledy viděl před rokem právě v Plaňanech a i na tuto populární partu z Chlumce nad Cidlinou pochopitelně dopadly protiepidemické restrikce, které způsobily už dvojí odložení vytouženého výročního koncertu v Lucerně. Ovšem na druhou stranu, po dlouhém odloučení od svých fanoušků byli hudebníci na návrat patřičně natěšení, čemuž odpovídalo jejich nasazení. Na koncerty téhle party je vždy spoleh a to nejen díky nepopiratelnému charismatu zpěváka Luboše Suchánka. Ten strávil většinu vymezeného času pod pódiem těsně před nadšenými fanoušky a chvílemi mezi nimi. Na pódiu se vlastně moc nevyskytoval. V setu se hodně těžilo z posledního alba Naše věc, staršími kousky se šetřilo, ale bylo znát, že příznivci Komunálu již mají naposloucháno. Zatímco vloni jejich čas narušil prudký liják, letos došlo jen k mírné přeháňce a ta nikoho z míry nevyvedla. Komunál to se svým publikem umí a to bylo z jeho hodinky jak se patří nadšené.

Po Komunálu přišli na řadu Symphonity, což pro mě byla velká neznámá. Kapela si již stihla vybudovat jistou reputaci a zvěsti o ní se ke mě donesly, ale osobně jsem tu čest dosud neměl. A rozhodně nemohu říct, že bych byl zklamán. Zvukař si sice prošel v úvodu jakousi krizí, následkem čehož nebyla vůbec slyšet kytara a vše přehlušovaly klávesy, ale šavle se nakonec podařilo patřičně vyrovnat tak, aby se Symphonity mohli předvést v celé své bombastické epičnosti. Ne, že by se jednalo o nějakou hudební revoluci, v ranku symfonického power metalu už toho asi moc k objevování není, ale nadnárodní sestava předvedla vpravdě profesionální výkon, jež musel nadchnout všechny příznivce Nightwish, nebo Stratovarius. Vystoupení ve mě vyvolávalo pocit, že takováto akce je pro soubor těchto kvalit jaksi málo. Jsem si jistý, že po velkých evropských festivalech jezdí spousta kapel podobných kvalit a Symphonity by své místo mezi nimi jistě uhájili.

Příprava pódia před nástupem Walda Gangu se táhla nekonečně, takže začátek vystoupení měl oproti původnímu plánu skluz přes hodinu. Přesto se nespokojený pískot s prvními tóny intra rychle změnil v nadšený jásot. Téhle smečce je možné lecos vyčítat, hlavně takřka úplnou absenci vlastního materiálu, dělající z ní takový netradiční tribute band. Zároveň jí ovšem nelze upřít také spoustu kladů. Jedná se o partu stvořenou pro živé hraní. Každý koncert je důkladně promyšlenou souhrou profesionálních výkonů všech zúčastněných, kapela má neskutečnou energii a také nepopiratelné charisma. Také frontman Miro Šmajda do toho soukolí vítečně zapadá. A v Plaňanech to bylo znát. Pod pódiem bylo narváno a, déšť nedéšť, tančilo se, mávalo a poskakovalo mocně. Zvuk byl tak čistý, až jsem pojal podezření, že jde o playback, obzvlášť v porovnání s počátkem předchozího vystoupení. Hudebně se rozhodně nejedná o žádný kolovrátek. Jenom na koncertech Walda Gangu najdete mix starých pecek Waldemara Matušky s hitovkami Gotthard, nebo Bloodhound Gang. Chvíli se diskotékově juchá a chvíli drhnou kytary a do Svařáku se mohou nečekaně zatoulat melode od Guns n' Roses nebo AC/DC. Na pódiu se pořád něco děje. O to větší sílu měla skladba Asi se mi stejská. Tu kapela odehrála bez hnutí a se zhasnutými světly, na památku zesnulého zpěváka Vládi Šafránka. 

Vrcholem pátečního večera byl, aspoň pro mě, Traktor. Ti se do úplné špičky českého metalového mainstreamu prodrali až neskutečně rychle, ale rozhodně se nejedná o nezasloužený úspěch. Kapela díky Covidu nemohla řádně zpropagovat svou poslední studiovku Šachoffnice z roku 2018 a už chystá vydání jejího následníka. Z něj ovšem v Plaňanech nezazněl ani tón. Za to se diváci dočkali drtivé většiny všech zásadních skladeb z posledních čtyř desek. Pokročilá hodina hnala program kupředu, takže se moc nemluvilo a vše skvěle odsýpalo. Chrliče ohňů v plíživém chladu navíc příjemně hřály a tak publikum neprokřehlo a atmosféra zůstala vřelá. Muzikanti se museli spokojit s menším pódiem, než na jaké jsou z poslední doby zvyklí, ale na kvalitě vystoupení to nebylo znát. Koncert Traktoru nabízí plnými hrstmi vše, co má správná rocková show mít - chlapácké postoje, rozevláté vlasy, kvílící kytary i důvěrně známé popěvky. A po dlouhém karanténním půstu přijde podobná kombinace obzvlášť vhod.

O letošním Plaňany Festu platí to samé, jako vloni. I když bylo hnusně, bylo nám krásně. A nezbývá, než doufat, že za rok se nezlepší jen počasí, ale i zdravotní situace. Tenhle festival si zaslouží oboje.