Pořadí kapel už bylo prozrazeno. Pojďme se tedy podívat, co návštěvníkům smíchovského klubu Meetfactory naservírovali Islanďané. Ti za nástroje sedli kolem sedmé hodiny večerní a svůj set odstartovali pořádně zhurta.

Je fajn, když jako kapela naběhnete na pódium a zpěvák z plna hrdla zaduje do mikrofonu. Většinou to v lidech vyvolá určitý pocit nadšení a euforie. V tomto klubu se ale stává, že spíše než nadšení to ve vás vyvolá zděšení a otázky: „Proč není zpěv slyšet?“. Případně: „Proč instrumentální část přehlušuje jakýkoliv zpěv?“ Případně prostě: „Bože, proč?“ A totéž se mnohým z nás stalo i během sobotního večera.

Pomineme-li fakt, že ozvučení hapruje (na což jste nejspíš připravení, pokud jste v tomto klubu byli na více než jednom koncertě), Skálmöld to umí rozjet. Nepotřebují si přitom pokreslit obličej, nacpat se do kápí anebo nahodit ostny. Prostě přijdou a osolí to písněmi, které střídají rychlejší (až korpiklaanovské) melodie s pomalejšími, temnějšími riffy a screaming a growling (který je místy jen pokusem o klasický growling, ale to jen tak na okraj) s čistým mužským vokálem.  

Chlapci to solí už tři čtvrtě hodiny, a když najednou zazní známá koncertní klasika: „Takže díky a tohle je poslední písnička…“, až v tu chvíli si uvědomíte, že je to tak třetí věta, kterou jste od zpěváka Björgvina Sigurdssona za celou dobu slyšeli. Kromě samotného zpěvu, pochopitelně. Kapela zkrátka nemá potřebu s publikem probírat každou píseň, což se nakonec ukáže být rysem všech vystupujících tohoto večera.

Další přichází na řadu Moonsorrow. A to je … dramaturgický krok vedle. Moonsorrow se se svými táhlými, pagan black metalovými riffy naprosto odlišují od zbylých dvou kapel. A těm, kteří netuší, co jsou zač, a přijeli čistě jen na Korpiklaani, je po pár minutách jasné, že tohle asi nebude jejich šálek kávy. Část diváků se proto odebírá na pivo nebo ven a doufá, že skupina zahraje jen pár písní a odporoučí se taky. Kdyby jen věděli, že průměrná píseň z dílny téhle finské bandy má deset minut, tak se tak neradují.

Abych jim nekřivdila – zahrané je to dobře. Ale jak jsem říkala, prostě to sem nesedí. Perfektně by to naopak sedělo na festival Brutal Assault či na samostatný koncert s jinými (symfonic) black metalovými kapelami. Ne ale sem, kde se na stejném pódiu potkávají se dvěma o poznání melodičtějšími kapelami, z nichž o jedné (Korpiklaani) zlý jazykové tvrdí, že její hudba je tak jednoduchá, až je blbá.

No nic. Korpiklaani na pódium nastoupili kolem desáté a pokud čekáte, že s posledním vystoupením se zvuk rapidně zlepšil, tak ano, zlepšil, ale rozhodně ne rapidně. Svůj set parta odstartovala finskou verzí písně A Man with a Plan. Následující hodinu a půl potom servírovala písně z nejnovějšího alba Noita i starší, osvědčené kousky. Úplně na konci setu tak zazněly nejslavnější díla téhle finské kapely (která mimochodem v některém z rozhovorů tvrdila, že Moonsorrow považuje za svůj vzor), alkoholové songy Beer Beer a Vodka.