Začněme pozitivy. Zaprvé. Fakt super, že to v letošním roce odstartovalo už v neděli a že to skončí už v úterý. Regenerace po několika náročných dnech je tím pádem zaručena. Další plus je pro někoho plus a pro někoho mínus. Areál je o něco menší. Kdo pamatuje předešlé ročníky, pozná to hned.

Chybí velké pódium na louce u mostu a pódií je obecně o něco méně. V něčem je to dobře. Pódia jsou blíž u sebe, a pokud najdete vhodné místo, k poslechu největších kapel vám vlastně stačí trochu natočit hlavu. A negativa? Trochu víc lidí, trochu menší výběh. Občas je to poznat, občas se to ztratí. Pro mě osobně to negativum není.

Další pozitivum je jednoznačně počasí. Ano, včera pršelo, ale jen trochu a jen krátce. Ano, foukal ledový vítr, ale jen trochu a jen krátce. Zato zbytek dne se obešel bez úmorných pařáků, dusna a dalších věcí, které, pokud si dobře vzpomínám, provázely obě dvě mutace festivalu v minulém roce.

Nesporným plusem pro návštěvníky je v letošním roce také výběr jídla. Ne, že by bývávalo příšerné a pak se to dramaticky zlepšilo. Vždycky bylo z čeho vybírat. Letos ale organizátoři domluvili prodejce, kteří se běžně účastní pražských (a možná i jiných) food parků. Za příjemné ceny tak seženete hot dogy z 98 % masa, hamburgery podobné kvality nebo třeba mořské plody. Thumbs-up!

A teď k muzice, protože o tu jde v první řadě, ne? První den pro mě odstartoval vystoupením skupiny Paceshifters. Nizozemské noise rockové trio se na Rock for People představilo již v roce 2014. Tím pádem jsme všichni věděli, do čeho jdeme a že pomalé, s nadsázkou až romantické tóny velmi brzy vystřídá brutální řežba. A vystřídala. Prostě – pro začátek dne slušný nářez.

Následovali krajané Bazookas. Pokud byli Paceshifters slušný nářez, tak tohle byla vážně jízda (pro mě snad největší jízda včerejšího dne). Nemusíte znát jediný song, a přesto budete odcházet nadšení. Je to veselé a záživné. Je to zkrátka show, která se rozhodně neomezuje na pódium. Zpěvák Bazz Barnasconi totiž několikrát slezl z pódia přímo do lidí, aby si zazpíval společně s nimi. A to ten nejvíc super moment měl teprve přijít.

Zhruba po čtyřech nebo pěti písničkách se Bazz přítomných zeptal, jestli je mezi nimi někdo, kdo by rád svou přítelkyni požádal o ruku. Pokud zrovna nenosíte po kapsách snubák, asi v tu chvíli sklopíte oči a doufáte, že se s vámi vaše holka, se kterou už chodíte sedm let a která furt čeká, že si ji konečně vezmete, ale vy se ne a ne vyslovit, ještě někdy bude bavit.

Koho by v tu chvíli napadlo, že v první řadě stojí nějaký Mirek, který sebou po kapsách ten snubák vážně tahá i na fesťáku a který se zrovna chystá požádat svou milovanou o ruku. A tak si Mirek vyskočil na pódium a za přítomnosti všech těch lidí požádal Sylvu (Silvii?) o ruku. Tak bouřlivý potlesk už tam toho dne asi nezazněl a i starým cynikům musela ukápnout slzička. Když jsem tuhle dvojici potkala o pár hodin později, vypadalo to, že tu má někdo před sebou hodně dlouhou noc.

No nic, zpátky na pódium. Na Staropramenu (druhá největší stage) se mezitím nachystala všem dobře známá Vypsaná Fixa. Tahle skupina koncertuje už léta a já nedokážu na prstech spočítat, kolikrát jsem jejich vystoupení viděla. Zajímavé je, že ačkoliv je jejich koncertní show pořád stejná, pořád se pod pódiem poguje a pořád na to chodí lidi. Dokonce davy lidí. A tak zatímco my, co už nám dneska není patnáct ani sedmnáct, tak maximálně rádi slyšíme Antidepresivní rybičku a 1982, protože jsme to poslouchali, když nám těch patnáct bylo, zřejmě tam někde roste nová generace, co taky bude poslouchat Antidepresivní rybičku a chodit s kamarády na Fixu a co už dnes plní kulturáky a plácky před pódiem.

Po Fixe míříme na Ríšu. Ríšu Müllera. Upřímně řečeno, nevím, co k tomu říct. Richard Müller vypadá na první pohled nesmírně unaveně, strhaně a nemocně. Aspoň tak působil na mě. Také jeho hudební projev už není to, co býval kdysi, a na prvních několika písních to bylo znát. Hlasově trochu ujížděl, i když ho držela výborná kapela. Tím, kdo si na tom naopak moc neujížděl (aspoň dokud nezazněly chronicky známé písně jako Po schodoch), bylo publikum. Aspoň, co jsem viděla já.

Následuje Royal Republic a už to jméno slibuje, že to bude dobrá jízda. Švédové naservírovali Hradci více než deset písní (mimo jiné Walk!, Make Love Not War nebo Baby) a rozpařili celou louku. Na rozdíl od předchozího Millera tak pro mě nebyli nepříjemným překvapením. Právě naopak. 

Další skupinou, kterou nejde přeslechnout, jsou ten den Skillet, kteří vystupují na hlavním pódiu. Muzika, která se v době, kdy hrají, line z repráků, připomíná mix všeho možného. Těžko říct, jestli je to rock, alternativní rock, nu metal nebo co to vlastně je. Faktem zůstává, že skupině se daří rozparádit publikum a vytvořit atmosféru, kterou by jim kdejaká kapela mohla závidět. Zazní písně jako Rise, Hero nebo Monster. 

Den končí elektronickou hudbou, a tak kdo si chce zapařit, má jedinečnou příležitost začít s Roni Sizem a Dynamitem MC na menším ze dvou hlavních pódií a pokračovat s Nerem na větším z nich. Obojí ve veskrze trsačka, i když u mě vítězí nápaditostí a výsledným provedením spíše Nero. 

Na začátku jsem psala, že začneme pozitivy. Teď teda ta negativa. Zatím žádná nevidím. Je to přece fesťák (takže to musí být fajn, ne?), neprší, mají tu dobrou muziku, dostatek jídla a pití a dostatek dobře naladěných návštěvníků. Takže u mě dobrý a uvidíme, co dnes The Offsprings nebo Bullet for My Valentine.