Role předskokana padla pro tento večer na Rival Sons, partu z kalifornského Long Beach. Její nástup na scénu ohlašuje intro v podobě melodie Ennia Morriconeho z filmu Hodný, zlý a ošklivý (pozdravujeme Metallicu!). Muzika téhle party hodně tíhne k sedmdesátým letům, tedy poctivý hard rock, říznutý blues, načechraný Hammondkami a skvělým vokálem. Rázem se tedy přenášíme do dob, kdy světu vládly party jako Deep Purple, Uriah Heep, Led Zeppelin, nebo právě Black Sabbath.

 

Zkrátka a dobře, volba úvodního aktu mohla těžko dopadnout lépe. Rival Sons navíc nejsou žádní vyjukaní zelenáči, hrají spolu od roku 2009, takže natěšenou halu (v době jejich setu již narvanou k prasknutí) rychle získávají na svoji stranu. Necelých čtyřicet minut uteče jako voda a Rival Sons odcházejí do zákulisí provázeni aplausem.

 

S úderem deváté hodiny se spouští povedené animované intro, ve kterém se v post apokalyptickém světě zrodí okřídlený démon hlásající příchod Black Sabbath. Následně se O2 arénou rozezní zvuk deštivého soumraku doprovázený vzdáleným cinkáním zvonu. Vše je připraveno na závěrečný obřad. Opona padá a začíná Black Sabbath, píseň, kterou vše začalo a bez které by se tenhle závěrečný koncert asi těžko obešel.

 

Netřeba dodávat, že hala bouří nadšením. Prosté scéně dominuje obří obrazovka táhnoucí se přes celou šíři pódia. Za to jsem moc rád, jelikož ze svého místa toho z dění před sebou na vlastní oči moc nevidím. Zato slyšet je parádně, zvuk je patřičně masivní.

 

Je jasné, že ve svých letech už pánové z Black Sabbath nemají zapotřebí svoje koncerty vylepšovat nějakými výraznými pohybovými kreacemi. Kytarista Tony Iommi se takřka nehne z místa a působí tak stejně majestátně jako jeho legendární riffy. Ani Ozzy už ve svých sedmašedesáti letech není tím neposedným čertíkem skákajícím po pódiu jako chovanec ústavu pro duševně choré. Nejvíc energie tak vydá náhradník na bubenické sesli Tommy Clufetos. Svým silovým hraním zastupuje Billa Warda více než důstojně a bubenické sólo šestnáct tisíc diváků v hale provází nadšeným potleskem.

Jak již bylo několikrát řečeno, jedná se o poslední turné Black Sabbath. K ukončení koncertní činnosti kapelu přinutily především zdravotní problémy Tonyho Iommiho (prodělal rakovinu). A bez něj si lze Black Sabbath představit jenom těžko.

 

Setlist je tedy sestaven z největších hitů originální sestavy. Jediným překvapením je snad jenom Hand of Doom. Pokud mi nějaká píseň na seznamu chyběla, byla to samozřejmě Sabbath Bloody Sabbath, ale to už bychom po Ozzyho hlasivkách chtěli opravdu moc.

 

Po necelých dvou hodinách je po všem. Dozněly poslední tóny Paranoid, kapela se naposledy loučí a sál se vyprazdňuje. Dlouhý a značně kostrbatý příběh jedné legendární kapely se nezadržitelně blíží ke svému konci. Black Sabbath odchází ze scény tak, jak na ni přišli. Ve velkém stylu a nezapomenutelně.