Pátek
Páteční program začínal v půl čtvrté, pouhou půl hodinu po otevření bran areálu. Jako první se měli představit plzeňáci Pearly Seconds. Místo nich nich zahájili program Telegraf. Takřka místní soubor už se blíží k hranici čtyřiceti odehraných let. V repertoáru se jim za toto období nashromáždila pěkná řádka hitů, kterou jen občas prokládají covery známějších kolegů. Ve slunečním odpoledni tak začínáme spíše zlehka, ale zanedlouho už dorazí těžší kalibry.
Pearly Seconds přicházejí na řadu jako druzí a hned přidávají patřičně pod kotel. Svůj energický rock podávají s patřičným entusiasmem, ale já v něm marně hledám něco, co by mě zaujalo. I Debil Heads se pro mě již změnili v onen opakovaný vtip, co přestal být vtipem a moc dlouho u nich taky nevydržím.
To Debustrol jsou úplně jiné kafe. Tenhle nekompromisní nátěr je pro mě vždycky balzámem pro uši plným z řetězu utržených riffů a textů plných krve, brutality a černočerného humoru. Doufám, že tenhle neskutečný nadhled si Kollinsova parta udrží i do budoucna, protože jejich set v Sadské opět neměl žádnou chybu.
Další skupina - Hand Granade - zatím v Sadské nikdy nechyběli a ani letos tomu nemůže být jinak. Tihle mladíci z Mirovic jsou stále ještě na cestě nahoru. Jejich muzika je unikátním skloubením patřičně agresivního metalu s prvky hardcoru a českých textů.
Skvělá předehra před závěrečným dvojbojem. Role headlinerů pátečního večera si rozdělili Arakain se Škworem a ani jeden nezklamali. Sety prvně jmenovaných již mají laťku kvality dávno nastavenou patřičně vysoko a jejich návrat do Sadské po dvou letech rozhodně nezklamal. Na své si přišli příznivci starších období kapely i ti, co upřednostňují její nejnovější reinkarnaci. Honza Toužimský navíc opět dokázal, jaký triumf v něm tyhle legendy získaly.
Škwor se jako reprezentant další generace nenechal nijak zahanbit, a i když jejich písně většinou nejsou můj šálek kávy, musel jsem ocenit jejich absolutně profesionální a muzikantsky prvotřídní představení, jež dokázalo bez problému rozskákat a rozezpívat narvaný kotel. Páteční večer tím pro mě skončil hodně vysoko.
Sobota
Ale co naplat, ta největší lákadla si pořadatel nechal na sobotu. A protože toho byla vážně kupa, začalo se hned od půl deváté a rovnou pěkně kalupem. Na pódium nastoupili poděbradští Rimortis a svým melodickým speedmetalem jistě vyhnali nejednoho ochrapu ze spacáku. Počasí se krásně vypivnilo, jak by řekl jeden můj kamarád, na obloze ani mráček a bylo zřejmé, že máme před sebou krásný den. Došel jsem se tedy posilnit, aby mi nic důležitého neuniklo.
Hodně jsem se těšil na Roxor, nymburské zástupce právověrného heavy metalu. Publikum trochu vyděsila zpráva o nečekané hospitalizaci zpěváka Ondra Marka (den před tím zde vystupoval s Telegrafem a pil malinovku, na vlastní oči jsem to viděl!). Ondra ale nakonec na vystoupení stihl dorazit a kapela se tak mohla předvést v plné síle. Jeden z malých fanoušků navíc dorazil na vystoupení v přestrojení za minismrťáka - jakousi minikopii maskota Roxoru. Ten by samozřejmě také přítomen a na pódiu se mohli předvést vedle sebe.
Potom se program trochu zamotal, protože nedorazili avizovaní BU-FU a Kryptor, a tak se míchalo s pořadím a časy. Parádní vystoupení předvedli Komunál, a to přesto, že zraněný kytarista Radek Plachetka musel set prosedět na židli a zpěváka Luboše Suchánka bylo z reprosoustavy slyšet až po několika písničkách. Zvukaři si tak vybrali snad jedinou slabší chvilku, kterou jsem za víkend zaznamenal.
Další zavedené jméno je Krucipüsk. Hájíčkova parta málokdy zklame a nestalo se tak ani tentokrát. Jejich set byl správně živelný a plný hitů. Také Doga je stálicí českých festivalových pódií a dokáže dodat přesně to, co se od ní očekává, tedy energický hard rock s chlapáckými texty a zpěvnými refrény. Současná tvorba Dogy mi přijde už trošku pubertální, ale na starší kousky stále nedám dopustit. X-Core naproti tomu představují hardcorový uragán s nekompromisními rapovanými texty. Nic pro mě, ale své publikum rozhodně zaujali, takže budiž jim přáno.
Posledním vystupujícím, na něhož jsem byl hodně zvědavý před nástupem zahraničních headlinerů byli Seven. Tuhle partu si kolem sebe vystavěl Honza "Kirk" Běhunek, jeden z nejlepších současných českých kytaristů. A jejich muzika podle toho vypadá - je rychlá, syrová, nikdy nenudící. Další letošní premiéra, jež vyšla na jedničku.
Ještě před nástupem S.D.I. je do síně slávy festivalu jako první uveden Petr Bašus, významná lokální hudební osobnost - principál a zdaleka nejdéle sloužící člen Telegrafu. Potom už došlo na S.D.I., německé trio veteránů hrající čirý old school thrash, jež mě hodně zahřál u srdce. Ze všech tří hudebníků čišela nefalšovaná radost z hraní a publikum to náležitě ocenilo.
Osobně asi tenhle set řadím na pomyslný vrchol letošního programu. Ost+Front se, jak je vidno i z jejich klipů, hodně shlédli v Rammstein a ukazuje se to i na naživo. Německy zpívané texty, zakrvavené kostýmy, masky a dunivé kytary jsou jejich hlavními devízami. Celá show je z profesního hlediska na špičkové úrovni, ale přijde mi moc chladná (což je ovšem účel). Jinak není co vytknout, tito chlapíci dokáží diváky patřičně zaujmout a jsem si jistý, že o nich ještě uslyšíme.
Naopak Dymytry už mají své jisté, chtělo by se říct. Do Sadské jezdí rok co rok a pokaždé zabodují. Nejinak tomu bylo i letos. Kapela dovezla hodně výpravnou scénu se dvěma obrazovkami a využívala ji naplno. Vzhledem k tomu, že Dymytry hrají hodně chytlavou muziku a stihli si již vybudovat armádu věrných fanoušků, má jejich set opravdu skvělou atmosféru. Mě to sice po čase přijde takové kolovrátkové, ale kolem mě se poskakuje hlava nehlava.
Zbývá odškrtnout poslední položku v seznamu a tou jsou Welicoruss, původně ruská pagan symfonická smečka, jež přesídlila do Prahy a odtud se snaží dobýt svět. A z jejich vystoupení je vidět, že svůj úkol berou vážně. Na pódium vtrhli jako správní barbaři s válečným malováním ve tváři, odění v kožešinách a hned spustili nekompromisní peklo. Ve svých textech čerpají z ruské mytologie a navíc zpívají rusky, což by možná někoho mohlo odradit, ale musím uznat, že to zní svěže a jsem hodně zvědavý kam je v budoucnu cesta zavede.
No a bylo po všem. Kapel letos přibylo a stížností na organizaci ubylo. Rock of Sadská pokračuje ve vytyčené cestě spojování regionálních kapel s těmi celostátně známými, zatímco za hranicemi se poohlíží po spíše neotřepaných jménech. Za což mu patří poklona a já už se těším, co pořadatelé vymyslí napřesrok.
