Těžko říct, co vlastně nízkou návštěvu způsobilo. Serious Black sice vydali teprve druhou desku, ale mají ve svých řadách známé a zkušené muzikanty, mezi nimi českého klávesáka Jana Vacíka. Navíc se v našich luzích a hájích již několikrát představili a předchází je pověst bezchybně šlapajícího stroje. Těžko říct, možná za to mohla vysoká cena vstupenek. Přestaňme ale polemizovat a pusťme se do hodnocení samotného vystoupení. Jako první se publiku představili němečtí Hammerschmitt. Ve své domovině si vydobyli ostruhy především na motorkářských srazech. Jejich muzika trochu připomíná Manowar, naštěstí bez všeho toho patosu a nabubřelosti. Centrem všeho je snadno zapamatovatelný sborový refrén. Žádné klišé a silácké pózy v repertoáru téhle party nechybí. Což není nutno brát zcela jako výčitku, naopak, jako otvírák posloužili Hammerschmitt skvěle. Navíc na pódiu hýří entusiasmem a energií, hlavně basák Armin neúnavně burcuje asi dvacítku posluchačů k činnosti - což zabírá. Kdyby se Hammerschmitt brali vážně, bylo by asi snadné si z nic dělat srandu. Ale jejich set je naplněn hlavně dobrou náladou a muzikantskou upřímností, což oceňuji.

Na Sinbreed jsem byl nejvíce zvědavý kvůli pěvci Herbiemu Langhansovi, jež mě totálně dostal na posledním albu Avantasie. Když tedy místo něho na pódium vyběhl Holanďan Nick Holleman, byl jsem zklamaný. Nevím přesně, co se stalo, že k téhle personální rošádě muselo dojít, vždyť kapela vydala své zatím poslední album Master Creator v únoru a je známo, že otřesy na postu frontmana nebývají fanoušky většinou přijaty s nadšením. Nicméně, pokud si změny někdo z přítomných všiml, nijak zvlášť si nestěžoval. A nutno dodat, že Holleman, zkušený harcovník známý třeba z řad Vicious Rumors, zvládl svoji roli na jedničku, jako frontman se rozhodně nedržel nijak vzadu a pěvecky také nic neodfláknul. Sinbreed jsou navíc stylově Serious Black o dost blíž než předcházející parta, takže prostor pod pódiem se začal zaplňovat a atmosféra trochu zhoustla. Na odchodu už Sinbreed doprovázel zasloužený potlesk. Rozjezd byl tedy hodně nadějný a nezbývalo, než se těšit na headlinery večera.

A že je tedy na co se těšit. Za zvuku intra Breaking the Surface z novinky Mirrorworld nastupuje na pódium šestice, tvořící aktuální sestavu Serious Black. A jak se na správnou power metalovou kapelu sluší, bez váhání se pouští do díla. Tihle pánové si prošli kapelami jako Bloodbound, Tad Morose, Firewind či Rhapsody (nebo nějaké jejich reinkarnace, sám už se v tom moc nevyznám), takže lze těžko očekávat něco jiného, než špičkové výkony. Alba As Daylight Breaks i Mirrorworld navíc nabízejí dostatek kvalitního materiálu, takže i když je nemám moc naposlouchané, písně mi nesplývají. Naposloucháno má ale publikum, takže nemá problém se chytat nejen v klipovkách.

Zpěvák Urban Breed je v parádní formě, když nezpívá, ustavičně vtipkuje. Je si ale vědom, že v kapele má jednoho místního, takže poměrně často zaznívá z pódia čeština, i když je znát, že Vacík není na tuto roli zvyklý a většinou se spokojí s obligátním "Děkujeme" a "Jak si to užíváte?". Což si užíváme hodně. Breed Vacíkovi dokonce přenechal zpěv skladby Dying Hearts. Ale bylo by neslušné a nefér je oproti ostatním nějak vyzdvihovat. Celá kapela šlape báječně, a ta pohoda se přenáší z pódia dolů. Nabušený set je plný vzletných melodií v kvapíkovém dvojkopákovém tempu, takže není divu, že jsem se ani nenadál a byl tu konec. Serious Black se stále ještě derou nahoru, takže je jasné, že na podobné štrapáce s účastí občas narazí. Jsem si jistý, že odradit se tím nenechají. A neměli by ani místní pořadatelé koncertů a festivalů. Protože tenhle večer dokázali, že za to stojí.