První tóny se halou O2 Areny rozezněly přesně v půl osmé a většina míst už byla obsazená. Aby ne, templáři z Hammerfall rozhodně nejsou žádnou předkapelou, ale vpodstatě spoluheadlinerem večera. Letošní novinka Hammer of Dawn zní opět velmi tradičně a tak se fanoušci mohli těžit na nekompromisní metalovou show, jež se na nejnovější trendy nijak zvlášť neohlíží. A parta kolem Joacima Canse je zcela jistě nezklamala.
Jestli Hammerfall něco vždy uměli, tak jsou to scény. Té aktuální vévodí velký štít a hlavice kladiva. Koncert odpálila novinka Brotherhood, ale v průběhu večera se hodně lovilo i z historické studnice a pár kousků bylo vskutku výživných a dlouho neslyšených. Pomalu ale jistě šedivějící Cans už má frontmanské triky v malíčku a roztleskat celý dům mu nečiní žádné potíže. Trochu horší už je to se zpěvem. Tedy ne s Cansovým zpěvem, tady stále narážíme na jistotu ve všech polohách. Mluvím o pasážích, kdy se očekává zpěv publika. Ty jsou obvykle na koncertech Hammerfall poměrně dlouhé a vyžadují znalost větší porce textu, než jen výkřiků v refrénech. Tady se Cans moc masové spolupráce nedočkal. Skvělé atmosféře to ovšem nijak neuškodilo.
Radost mi udělalo medley z alba Crimson Thunder, podle mě toho nejlepšího, co Hammerfall nahráli. Písně Riders of the Storm, nebo titulní věc bych radši slyšel celé, ale set není nafukovací, takže díky alepsoň za toto letmé připomenutí. V Let the Hammer Fall si Cans dokonce dovolil jemný kiks, když se zpěvem nastoupil předčasně, ale jeho spoluhráči se s tím lehce vyrovnali. Mezi nimi nejen svou výškou čněl hlavně blonďatý kolohnát Oscar Dronjak, spolehlivý čaroděj šesti strun.
Jestliže Hammerfall předvedli velkolepý výkon, Helloween je nakonec přesto nechali za sebou. Jejich scéně vévodily bicí, tradičně usazené v dýni a hlavně obří projekční obrazovka, na níž byly k shlédnutí animace, jež byly tak vtipné a osobité, že stály za shlédnutí samy o sobě.
Jak jsem uvedl výše, Helloween vydáním eponymního alba stvrdili počátek nové vývojové fáze. Díky návratu Kaie Hansena a Michaela Kiskeho do svý šiků mají k dispozici nejen trojlístek extrémně nadaných kytaristů, ale i hlavně stejný počet populárních vokalistů. Že jde něco takového ukočírovat Helloween ukázali již na nové nahrávce, ovšem otázkou bylo, jak to bude šlapat naživo.
Odpověď je, že neskutečně skvěle. Helloween nabídli vskutku plnotučnou tříkytarovou jízdu a stejně jako u vokalistů platilo, že každý chvilku tahá pilku a nikdo není upozaděný. Pokud se v minulosti každému z mužů za mikrofonem stávalo, že si vybírali slabší chvilky, v Praze po něčem takovém nebylo ani stopy. Kiske, Hansen i Andi Deris znějí ve výškách naprosto suverénně, navíc si neváhají vzájemně vypomoc. Dříve nesmiřitelní rivalové Deris a Kiske mají na pódiu skvělou vzájemnou chemii, jako by takhle spolu vystupovali už léta. A Hansen dává vypalovačky z Walls of Jericho jako v osmdesátkách. Pro dlouholeté příznivce kapely, jimž bylo proti srsti období s Derisem, musel tento večer být neskutečným balzámem na duši.
Helloween v Praze ukázali, že si prošli velkým obrozením. Sálá z nich radost nejen ze společného hraní, ale též znovunalezeného přátelství. A já už se moc těším, až uslyším, kam je tahle nová cesta v budoucnu zavede. Zdá se, že deska Helloween, jakkoliv výborná, je toho zatím jenom náznakem.
Setlist Hammerfall: Brotherhood, Any Means Necessary, The Metal Age, Hammer of Dawn, Blood Bound, Renegade, Venerate Me, Last Man Standing, Crimson Thunder Medley (Hero's Return / Riders of the Storm / Crimson Thunder), Let the Hammer Fall, Glory to the Brave, (We Make) Sweden Rock, Hammer High, Hearts on Fire
Setlist Helloween: Skyfall, Eagle Fly Free, Mass Pollution, Future World, Save Us, Forever and One (Neverland), Walls of Jericho medley (Metal Invaders / Victim of Fate / Gorgar / Ride the Sky), Heavy Metal (Is the Law), Angels, Best Time, Dr. Stein, How Many Tears, A Tale That Wasn't Right, Power, Keeper of the Seven Keys, I Want Out
