Obzvlášť v letním horku nabyla hudba Stromboli sopečné hrozivosti. Kapela nastoupila na scénu s tím nejlepším možným technickým vybavením – Michal Pavlíček střídal hned čtyři luxusní elektrické kytary, basista Jiří Veselý byl vybaven dvěma těžkotonážními baskytarami (jedna šestistrunka pražcová, druhá bezpražcová), bubeník Klaudius Kryšpín řádil za hradbou bicích nástrojů včetně dvou základních bubnů a dvou virblů. O klávesové zvuky se stejně jako v začátcích kapely starala Vendula Kašpárková, té však díky současným rejstříkovým možnostem stačil jen jeden nástroj.

Těžkou roli měla Bára Batiková - zpívat ve vedru vysoké party v sopránové poloze vyžadovalo velké soustředění, zpěvačka je ale díky dobrému ozvučení ustála. Koncertu prospělo, že nebyl tak „přeřvaný“ jako v dobách největší slávy, a přesto intenzivní.

Na koncertu zazněly skladby ze všech vydaných alb, ale největší ohlas nacházely hity z prvního pantonského dvojalba Stromboli, které už v roce 1987 působilo jako zjevení. Vybočovalo totiž z klasického rocku i nové vlny. Michal Pavlíček je psal ve zvláštním rozpoložení – bylo to v době, kdy z úřední moci zakázali Pražský výběr a projekt Stromboli pro něj znamenal jedinou možnost, jak se vrátit na pódia. Tvůrčí přetlak byl současně i reakcí na předčasné úmrtí jeho matky a celkově depresivní atmosféru 80. let.

Dnes už lze téměř s jistotou říci, že kdyby komunistický režim neházel klacky pod nohy Pražskému výběru, projekt Stromboli by se zřejmě ani nerozvinul. I v tom je absurdita dějin, že něco zlé může být pro něco dobré. A přestože se Michal Pavlíček snažil Stromboli prosadit i na mezinárodním poli pomocí anglických textů, stejně největší účinnost mají skladby s těmi původními českými.

Zpěvačka Bára Basiková v černých šatech působila zprvu jako princezna předhozená drakovi, brzy se ale rozkoukala a nenechala nikoho na pochybách, že je stále skvělou vokalistkou. Bez ní by Stromboli nebyli Stromboli. Velkým zpestřením byl Vilém Čok, který divoce odzpíval hit Ó hory, ó hory a pak ještě Ivanhoe. Vděčné publikum dokázal roztleskat i uprostřed písní a na závěr se odporoučel pokusem o hvězdu. Není na tom tedy fyzicky vůbec špatně, když si něco takového po létech bouřlivého rockového života troufnul. A byl to i on, kdo se svolením Michala Pavlíčka posluchačům prozradil, že se chystá ještě jeden „závěrečný“ koncert Stromboli v červenci u středočeského zatopeného lomu Amerika.

Měl bych pro pány a dámy ze Stromboli jednu drobnou radu: přestaňte vymýšlet stále nové a nové poslední koncerty a raději prostě dál normálně hrajte. Vždyť ukončit projekt Stromboli jen tak z pohodlnosti by bylo stejné jako zaříznout živý organismus. A také rytmika by mohla dostat víc prostoru. Basista Jiří Veselý by byl schopen hrát i skvělá sóla, stejně jako bubeník Klaudius Kryšpín. Bubenická sóla navíc bývala ozdobou všech slavných rockových kapel, proč tomu tak není i u Stromboli?