Po několikaleté pauze se nyní vrací na prkna, která v dnešní době znamenají svět možná více než ta striktně divadelní. Jejich turné k nové desce Roses znamená jediné. Jsou zpět. Jsou zpět a je to sakra dobře, protože svým pojetím rocku konečně zaplňují mezeru, která po nich zůstala. Praha tak včera měla možnost po více než deseti letech přivítat vedoucí formaci na poli akustického rocku. Ale vezměme to popořádku...

Předskokanem byla producenty i kapelou samotnou vybrána slovenská zpěvačka Katarina Knechtová, známá také ze skupiny Peha, která The Cranberries úspěšně předskakovala už v Bratislavě. Přesně v 19 hodin hala pohasla a muzikanti kolem Katariny začali hrát. Za takto neobvykle přesný začátek patří organizátorům velká pochvala. Katka se snažila publikum v zaplňující se Tipsport aréně rozskákat a roztleskat. Tato úloha se jí v určitých chvílích dařila, ale z většiny hlediště byla cítit lehká rezistence.

A tak ač Katarina pěla své největší hity jako Zopár slov, Zločin nebo Deň medzi nedeľou a pondelkom a svůj zpěv doplňovala i hrou na kytaru, bylo z vlažných reakcí znát, že touha publika po hlavním taháku večera je silnější než obvykle. Bratislava v tomto ohledu strčila Prahu do kapsy.

Během téměř čtyřicetiminutového vystoupení byly ke slyšení i další singly. Zmiňme například Naoko spím nebo píseň Všetko inak vyzerá, mající po půl hodině hraní už pořádnou odezvu, jakou je mnohatisícový dav schopen udělat. Poslední písní byla příjemná kytarovka Za tebou, známá ještě z éry skupiny Peha. Katčin výkon, kdy bylo slyšet, že do písní dává skutečně všechno, byl tedy příjemným naladěním.

Podívejte se také na fotogalerii z koncertu

Tři minuty před osmou večerní zhasla Tipsport aréna podruhé a halou se rozlehl pískot, potlesk a hukot, který trval až do prvních, horečně očekávaných brusinkových tónů. The Cranberries nastoupili na pódium s třináct let starým hitem Just My Imagination a rozjeli to opravdu ve velkém. Husí kůže po těle, ježící se chloupky a v očích vláha dojetí, to je to, co v tu chvíli cítil snad každý, kdo na místě byl. Na tuto chvíli se čekalo opravdu hodně dlouho a všichni, kteří na Brusinkách takzvaně vyrůstali, se prali se silnou nostalgií a nejspíš i zvláštním zadostiučiněním. Slyšet tu skvělou muziku živě bylo tou nejsladší odměnou za mnohaleté čekání.

A když jako druhou píseň spustili singl z roku 1994 When You're Gone umocňující dojetí svým podmanivým textem, bylo jasné, že srdce celé haly plesá nadšením. Po Free to Decide následoval obrhit z debutového alba Everybody Else Is Doing It, singl s názvem Linger, který se přes své téměř dvacetileté stáří nikdy neomrzí.

Po singlu Linger zahráli The Cranberries další debutovou hitovku, Put Me Down. První část koncertu se tedy nesla ve znamení začátku brusinkové hudební kariéry. Následoval průřez celou diskografií. Z nového alba s názvem Roses zazněly jako první songy Fire @ Soul a Tomorrow, kterými dala kapela najevo, jakým směrem se bude jejich muzika dále ubírat. K radosti všech fanoušků je to styl, na který jsme u nich zvyklí a pro který je máme rádi.

Brusinky vsadily na osvědčený akustický rock a udělaly dobře, jelikož to je přesně jejich parketa, kterou umí a které bezpochyby vládnou. Po ochutnávce nejnovějších počinů byla celá hala za pomocí písní I Cant Be with You a Still Cant Recognize the Way vtažena opět zpátky do minulosti. Průřez hudební historií tak pokračoval singly Salvation a Twister střídající nové Show Me a Conduct. A přestože například Salvation zaznamenal obrovské ovace, nic to nebylo v porovnáním s tím, co mělo teprve přijít.

Již prvních pár tónů prozradilo snad největší modlu, protestsong s názvem Zombie, který vznikl v roce 1993 na památku dvou chlapců zabitých IRA při bombovém útoku v Anglii. Pozadí tohoto singlu tak dává celé písni ještě hlubší nádech. Během Zombie se v rukou stovek lidí objevily mobilní telefony mířící na pódium. Každý z nich chtěl mít tento okamžik zaznamenaný na památku. Je málo písní na světě, které by kapely mohly zahrát třeba pětkrát za sebou a nikdo by neprotestoval. Zombie patří určitě mezi ně.

Po této megapecce se The Cranberries s pražským publikem rozloučili, poděkovali za skvělou atmosféru a vyjádřili přání si zde opět brzy zahrát. Možná už příští rok? Publikum nemohlo reagovat jinak než mohutnou žádostí o přídavek. Aréna burácela jako už dlouho ne. Každý dělal hluk, jak mohl, slyšet bylo dokonce i bouchání sedadly o opěradla. Tak jednoduché to zkrátka Brusinky s Prahou neměli. Po téměř čtyřech nekonečných minutách neustávajícího randálu se kapela vrátila a spustila No Need to Argue, jednu ze čtyř přídavkových písní. Posledním záchvěvem blaha se poté stal uplně první singl The Cranberries v jejich kariéře - všemi milovaný Dreams.

Celým devadesát minut trvajícím koncertem se nesl duch devadesátých let, skvělý výkon zpěvačky Dolores O'Riordan a místy až neuvěřitelné umění sólového kytaristy Noela Hogana. Nebyl to klasický rockový nářez, ale bylo to setsakramentsky dobré.