Už v předsálí si fanoušci mohli prohlédnout malou výstavu memorabilií z bohaté historie této rockové ikony. Hojně se pochopitelně vzpomínalo i během samotného programu. Nejdříve ale přišly na řadu gratulace, promítané na plátno, zakrývající zadní část scény. Řada známých osobností, jež zaslaly zdravici byla vskutku dlouhá - nechyběli Rob Halford, Steve Harris, Alice Cooper, Ian Andreson, Biff Byford, Joe Lynn Turner, Deep Purple a spousta dalších. Potom už se oslavenci mohli konečně dostavit na pódium a zahájit program.
Uriah Heep se rozhodli obejít bez předkapely, přesněji řečeno být sami sobě předkapelou. Večer byl rozdělený do dvou setů, oddělených přestávkou. Ten první, mnohem komornější, byl akustický. Hlavní scénu stále ještě skrývalo bílé plátno, před nímž se muzikanti klasicky v sedě pustili do toulek vlastními dějinami. První významnější odezvu publika přinesla hitovka Free Me, kterou si rychle prozpěvoval celý sál. Výroční koncerty ovšem znamenají, že může dojít i na věci méně známé, nebo třeba dříve nehrané, v tomto případě lyrické baladě Confession. Tu si zpěvák Bernie Shaw odbyde na pódiu sám, pouze v doprovodu piana Phila Lanzona. Finále této části patří i u nás notoricky známé Lady In Black, s níž vzhůru vyletí i les mobilů všudypřítomných amatérských filmařu, jako známý mor všech koncertů poslední doby. Do zákulisí publikum kapelu vyprovází známým chorálem. Ale to nejlepší je stále před námi.
Po skončení přestávky následuje další promítání, tentokrát čistě vzpomínková montáž důležitých momentů v historii Uriah Heep a připomínka bývalých členů, z nich někteří (zpěvák David Byron, bubeník Lee Kerspey, klávesák Ken Hensley) už nejsou mezi námi. Pak už jde opona dolů a světla se rozsvítí naplno a divákům se v celé kráse odhalí scéna. Hlavní set je složen z dravých rockových pecek a energie, sálající z kapely, dokazuje, že věk je opravdu jenom číslo. Během lockdownu se jí v nich nahromadila a nyní ji konečně mohou naplno uvolnit. Fórum Karlín je akusticky skvěle připravený sál a všude je krásně slyšet nejen jak jde Berniemu Shawovi práce pěkně od hrdla.
Uriah Heep nikdy nepatřili k rockové smetánce vedle Led Zeppelin, nebo Deep Purple. Mají spíše auru proletářů, tvrdě makající kapely. Možná i proto měli jako jedni z mála možnost možnost vyrážet za železnou oporu a ve východní Evropě si tak vybudovali obstojné legie věrných fanoušků, kteří na ně nikdy nezapomněli. Atmosféra je tedy vpodstatě domácí. Mick Box nezapomene zmínit, že je hrdým vlastníkem české akustické kytary, jež byla ke slyšení v úvodní části.
Největší hity samozřejmě Uriah Heep dávkují pěkně postupně v průběhu celého večera, ale z těch zásadních nakonec nechybí žádný. Absolutní vrchol potom představuje závěrečná trojit July Morning, Gypsy a Easy Livin’. Hity do rádia, nebo vrstevnaté opusy, Uriah Heep zvládají obojí. A ani po půl století nehodlají zpomalovat - na leden chystají již pětadvacáté album Chaos & Colour. A to si pište, že bude stát za poslech.
Akustický set: Circus, Tales, Free Me, Come Away Melinda, Confession, Rain, The Wizard / Paradise / Circle of Hands medley, Lady in Black
Elektrický set: Against the Odds, The Hanging Tree, Traveller in Time, Between Two Worlds, Stealin', Too Scared to Run, Rainbow Demon, What Kind of God, Sunrise, Sweet Lorraine, Free 'n' Easy, July Morning, Gypsy, Easy Livin'
