První večer, kde kapela představila řádku svých písní v akustickém kabátku, byl pro fanoušky pochopitelně méně atraktivní. Ne, že by se jednalo o vyložený propadák, sál byl slušně zaplněný, ale tahle parta je zkrátka zvyklá na trochu větší publikum. Je to škoda i z toho důvodu, že příprava tohoto programu musela dát mnohem více práce. Na atmosféře večera se to nicméně nijak negativně neodrazilo.

Nejdříve se představila pražská kapela Anacreon. Předvedla energický melodický metalový set ze stylového hájemství posledních desek Nightwish, zahraný s patřičnou suverenitou. Speciální bodíky navíc získává i díky zpěvačce Veronice Zelníčkové, a to nejen díky skvělému pěveckému výkonu. Publikum tahle kombinace každopádně vyhovuje a Anacreon jsou na odchodu provázeni aplausem. Zpěvačka se posléze ještě na pódium vrátí, jako host na dvě písně Arakainu.

Jak bude znít akustický Arakain za doprovodu smyčcového tria, se dalo předvídat z klipu k písni Nenávidím. Osobně jsem byl ale spíše zvědavý, co tahle transformace udělá s pro mě nezapomenutelnými klasikami z Brichtovského období. A musím říct, že vynaložené úsilí se rozhodně zúročilo. Písně znějí svěže a neotřele, aniž by ztratily cokoliv, ze svého původního kouzla. Některé si o podobný kabátek přímo říkaly, ale dočkal jsem se i několika překvapení. Rád jsem po dlouhé době zase slyšel Slečnu Závist. Jediná píseň, která mi v setu chyběla jsou Blázni víry z podceňovaného alba S.O.S.

Následujícího večera už se elektrikou nešetřilo a na pódiu se před hlavním aktem vystřídaly hned dvě seskupení. První vystoupili nymburští Roxor, jež na poslední chvíli nahradili původně ohlášené Fata Morgana. Jedná se o místní, takže o patřičnou podporu z publika neměli nouzi. Roxor se nesnaží objevit Ameriku, sázejí na přímočarost a upřímnost, stylově pevně zakořeněnou v osmdesátých letech, ale zahranou tak, aby nezněla archaicky.

Kryptor je legenda českého thrashe, která svými písněmi plnými brutálního násilí a sexu vládla místní scéně ve stejné době, kdy se rodil fenomén Arakainu, tedy hlavně počátkem devadesátých let. Slušný úspěch zaznamenala i v zahraničí, ale potom se na mnoho let odmlčela. Nyní se ale tahle osvědčená značka vrátila na pódia a připojila se k oslavám svých souputníků - jež ovšem z thrashového rybníku již uplavali. Každopádně, produkce Kryptoru není mým šálkem kávy a jejich set, jistě plný klasických fláků, jsem si užít při vší snaze nedokázal.

A nakonec se dočkali i všichni ti, kteří se těšili až se strojem času přenesou zpátky do dob, kdy Arakain vydával svůj debut. Program vystoupení se totiž skládal pouze z písní z období vydání prvních dvou alb. Je jasné, že zaněla spousta skladeb, které z repertoáru zmizely už před mnoha lety. A i když znějí v porovnání se současnou tvorbou hodně odlišně (a přiznávám, některé i hodně zastarale), na kouzlu rozhodně neztratily.