Švédové Europe nastoupili vpodstatě přesně s úderem osmé. Hardrockoví harcovníci dávno opustili načančaný stadionový zvuk a výrazně zcivilněli. To ovšem naznamená, že by jejich muzika ztratila odpich. Zpěvák Joey Tempest i s takřka šesti křížky na krku stále žongluje s mikrofonem jako zamlada a hlasově si odpouští jen minimálně. Většinu setu pochopitelně tvoří sada hitů z alba The Final Countdown, novější pecky vedle nich ale nezní nepatřičně. Europe jsou vzácným příkladem muzikantů, kteří dokázali zestárnout se ctí. Nesnaží se svému publiku nakukat, že jsou stále partou dvacetiletých mladíků, jejich hudba dospěla spolu s nimi. I když skoro čtyři dekády staré písně budou vždy sklízet největší ohlas, jejich současná hudba zůstává relevantní a Europe si za ní zjevně stojí. Obecně vzato byl ale celý večer hlavně o nostalgii za osmdesátými lety a v tomto směru Europe splnili úkol na jedničku.
Je nemožné psát o setu Whitesnake a nezmínit, že typický ječák Davida Coverdalea je bohužel ten tam. Sedmdesátiletý zpěvák již veškeré zlato ze svého hrdla vytěžil a bylo až bolestné sledovat, jak se chvílemi marně snažil vystoupit do potřebných výšek, ale nakonec musel jejich zdolání přenechat doporovodným vokalistům, popřípadě publiku. Přesto byl koncert důstojnou a místy strhující rockovou podívanou a to z několika důvodů.
Whitesnake vždy tvořili špičkoví muzikanti a současná sestava není žádnou výjimkou. I když se vystoupení ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit kytarista Reb Beach, jeho parťák Joel Hoekstra neměl problém odmakat celou sekernickou šichtu sám a na výsledném dojmu to nebylo nijak znát. Veterán Tommy Aldridge se svými nezaměnitelnými kudrnami je již v bubenickém světě pojmem a na jeho přesnou hru je v každé situaci spoleh, navíc má v repertoáru i divácky vděčné sólo, zahrané holýma rukama. A potom jsou tu nové tváře, jež ovšem svým zkušeným kolegům ostudu nedělají - posledná basačka Tanya O'Callaghan a hned dva klávesáci a především doprovodní pěvci - Ital Michele Luppi a Chorvat Dino Jelusick. Společně tvoří báječně sehranou jednotku a člověk se na první pohled neubrání myšlence, že David Coverdale se stal nejslabším článkem své vlastní kapely.
Jenže David Coverdale není jen zpěvák, ale v první řadě frontman. Ani v požehnaném věku neztratil nic ze svého charismatu, jemuž především Whitesnake vděčí za svůj úspěch a za něž by jistě mnoho jeho mladších kolegů upsalo duši komukoliv. Jeho přítomnost na pódiu nenechá nikoho na pochybách, kdo je tu šéf. Coverdale svou indispozici za nic neskrývá, přesto je jeho vystupování sebejisté a sršící energií. A díky tomu pochopitelně dokáže strhnout publikum. Neuškodí ani fakt, že máte na své straně zásobu nestárnoucích hitů. Sympatické bylo, že představování kapely zpěvák nijak neodbyl, každého člena sestavy si přivedl na molo zvlášť a věnoval mu několik vět.
Stejně jako Europe. i Whitesnake měli celý setlist postavený na notoricky známých peckách, dobře si vědomi, že to je přesně to, pro co si návštěvníci přišli. A ti tak po dvou přibližně hodinových setech mohli odcházet spokojeni na nejvyšší míru. Nedovedu si moc představit, že by po tomto ještě Whitesnake někdy vyrazili na další turné. David Coverdale dal za svou bohatou kariéru hudebnímu světu vše, co v sobě měl a jeho odpočinek bude bezesporu zasloužený. Rozloučení Whitesnake s Prahou bylo důstojným zakončením jeho velkého příběhu. Kéž by podobnou míru soudnosti měli i jiní.
Setlist Europe: Walk the Earth, Rock the Night, Scream of Anger, Carrie, Last Look at Eden, Sign of the Times, Hole in My Pocket, Open Your Heart, Ready or Not, Superstitious, Cherokee, The Final Countdown
Setlist Whitesnake: Bad Boys, Slide It In, Love Ain't No Stranger, Hey You (You Make Me Rock), Slow an' Easy, Ain't No Love in the Heart of the City, Fool for Your Loving, Crying in the Rain, Is This Love, Give Me All Your Love, Here I Go Again, Still of the Night, Burn
