Prostory sálu O2 Universa zatím tolik využity nebyly, o to více se zapíše do jejich historie koncert americké zpěvačky, skladatelky a klavíristky Beth Hart. Ta si už za uplynulá léta vydobyla zaslouženě svoji pozici na mezinárodní rockové scéně. Její hlas upoutává pozornost už jen tím, že hlasově dosahuje poloh, které připomínají i pěvecké výkony Janis Joplin. Ostatně svým dřívějším rockovým stylem života málem dopadla podobně jako ona.

Beth Hart naštěstí včas vzala rozum, a hlavně zdraví do hrsti a my se tak můžeme těšit z jejích skvělých desek, jejichž řádku před nedávnem rozšířila o poctu skupině Led Zeppelin. Sama Beth Hart už v minulosti občas odzpívala některé písně této legendární kapely, zejména Whole Lotta Love, ve které dokazovala, že se umí pěvecky srovnávat i s Robertem Plantem. Navzdory všemu výše zmíněnému je ovšem patrné, že Tribute to Led Zeppelin je i mimo jiné marketingová strategie, kterou potěší a hlavně tím i přiláká do svých fanouškovských řad i staromilsky smýšlející publikum, kterému zároveň tak může představit vlastní tvorbu, která dle mého nepotřebuje berličky v podání cover verzí slavných Zeppelínů.

Tak by se totiž dal shrnout i zážitek z úterního koncertu. Beth Hart není typickou umělkyní, která zůstává pro své posluchače nekontaktní. Večerní vystoupení zahájilo z druhé strany sálu, odkud zpívajíc došla postupně až na pódium. Během této procházky se objímala a zdravila s fanoušky. Po tomto příjemném úvodu spustila rovnou nekompromisně spolu se svou kapelou Kashmir od Led Zeppelin. Zkušený basista Tom Lilly, který se k Beth Hart po letech vrátil, kytarista Jon Nichols a bubeník Bill Ranson tvořili Beth dokonalé rockové rytmické zázemí pro její vokální řádění.

Po Kashmiru plynně kapela přešla k When the Levee Breaks, kde Beth Hart dokazovala, že v jejím podání se nejedná o pouhý cover. Sama dokázala píseň svým vokálem a i celkovou aranží skladby rozvinout. Tyto dvě písně byly zároveň jedinou připomínkou Led Zeppelin, neboť po nich se překvapivě vrhla už čistě na prezentování vlastní tvorby a několika coverů jiných hudebníků. Posluchači se tak dočkali prakticky kompletního přehrání písní z desky War in My Mind i osvědčeného hitu Leave the Light On.

Koncertnímu vystoupení ovšem dominovala akustická pasáž, ve které se nejprve Beth sama doprovázela na klavír, aby se k ní postupně kapela připojila s kontrabasem, menšími bicími a akustickou kytarou.

Blízko u sebe, na prostoru pódia pokrytého koberci, nástroje a hudebníci. Tak v takovém formátu dokázala na publikum přenést takřka klubovou atmosféru jak z klasického starého zakouřeného bluesového klubu. Beth si tuto pasáž očividně užívala, stále se v rytmu vlnila, tančila a je opravdu úžasné, jak v padesáti letech paří a baví se svou hudbou, jak kdyby kariéru teprve začínala. Zkrátka pohoda a radost z hudby z ní přímo vyzařovala.

Během koncertu Beth vysvětlovala, kdo ji v hudbě ovlivňoval – připomněla i své koncertování s kytaristy Jeffem Beckem a Joem Bonamassou. Uctila i svou inspiraci - amerického bluesového a countryového hudebníka Charleyho Crocketta, finální přídavkovou skladbou I´d Rather Go Blind pro změnu uctila svou oblíbenou Ettu James.

Beth Hart tak znovu přesvědčila, že oprávněně patří k současné špičce rockové a bluesové hudby. Je fascinující, jak z mála dokáže svým hlasem vydupat takovou energii projevu. Její nadšení a energičnost jsou doslova nakažlivé. Snad tedy zase brzy příště na jejím vystoupení.