Skupina Květy byla sympatickým zahájením posledního dne. Osobitá poetika, krásná hudba, která navozovala atmosféru předchozího dne, kdy na stejném pódiu vystoupila skupina Zrní. Zpočátku řídce zaplněné místo pod pódiem se brzy začalo zaplňovat lidmi, kteří udělali pro bezprostředně působící kapelu výbornou atmosféru.

Sara Tavares zase zahájila poslední den festivalu v přestavěném plynojemu z roku 1924, v multifunkční hale Gong. Charismatická portugalská zpěvačka zvedla publikum ze sedaček, a tak se prostor přímo před jevištěm na několik posledních skladeb změnil v taneční parket. Diváci byli z koncertu nadšeni a zpěvačka jim svou energii vracela s díky zpátky. Na úvod dne skvělý zážitek.

Čtěte také: Třetí den Colours patřil The XX a Zrní

Chvíli po šesté hodině byla především u polské části publika vytrvale očekávána Maria Peszek. Polská hudebnice rozdělila naše severní sousedy na dva tábory, kdy pro jedny je hlasem generace, pro druhé nepřípustně provokující rebelka. V Ostravě se sešel tábor adorující Marii spíš pro to první. Vzrůstem malá, ale duchem velká umělkyně, která se nebojí jít proti proudu, předvedla energickou smršť a například moment při skladbě Sorry Polsko byl jedním z nejlepších hudebních okamžiků celých Colours.
O akademickou čtvrthodinku se zpozdil začátek jednoho z nejočekávanějších koncertů toho dne. Devendra Banhart je spíše komornější písničkář. Na velkém pódiu ovšem dokázal kolem sebe i doprovodné kapely vytvořit chvílemi magickou atmosféru, při které mu publikum až zbožně naslouchalo.

Podívejte se také na fotogalerii z posledního dne

Po Devendru Banhartovi nastal čas na pomyslnou třešničku za celými Colours. Vystoupení Jamieho Culluma mělo všechny atributy, pro které by se mohlo – a mělo – stát jedním z památných momentů v historii festivalu. Ale popořadě.

Už na tiskovce, která proběhla asi hodinu před plánovaným vystoupením, Jamie předvedl něco ze svého klukovského šarmu, jímž si získal svou pověst sympatického jazzmana, jenž pro popularizaci jazzu udělal mnohé a o kterém například deník New York Times napsal: „Široko daleko není nikdo jako on. Talent takové velikosti přichází stejně zřídka jako úmorná vedra v lednu.“

Koncert samotný začal chvíli po desáté večer a zvoláním „Baník p*čo“ si Cullum získal publikum dříve, něž skončila první skladba Same Things z nového alba Mementum. Nutno říct, že ani poté Brit s poněkud zvláštní přezdívkou „Sinatra v teniskách“ neztrácel energii a po pódiu běhal, tančil a po pianu skákal s klukovským elánem. Závěrečný, publikem sborově odzpívaný, chorál nenechal nikoho na pochybách, že je u konce nejlepší vystoupení letošního festivalu. Moment, kdy procházíte podchodem do stanového městečka a davy lidí valících se před vámi zpívají jako jeden stále ten samý závěrečný chorál, mi zůstane dlouho v paměti.
Díky pořadatelům za pohodový festival, jakých u nás příliš není. Za dramaturgickou odvážnost a slunci za bdělé oko, kterým festival po celé čtyři dny sledovalo. Přislíbení Zlaty Holušové, že další ročník se bude konat ve stejném termín jako letos, je více než příjemné.