Honzo, nejdřív bych měl otázku na tebe - do kapely jsi přišel z muzikálového prostředí. Jak moc velkou změnu to pro tebe znamenalo?
Honza: Rozdíl je v tom obrovský. Muzikály jsou o tom, že tam člověk tančí, zpívá, hraje. Tanec jde tak trochu mimo moje schopnosti a hrát jsem se doučoval za běhu od svých tenkrát zkušenějších kolegů. Prvním muzikálem, do kterého jsem byl povolán Michalem Pavlíčkem, jenž k němu napsal fantastickou hudbu, byl Excalibur, kde vystupoval i Tomáš Hájíček z Krucipüsku, byl tam Kamil Střihavka, Petr Kolář, všechno rockeři, takže jsem se neměl čeho obávat. Proto jsem do toho šel, neměl jsem důvod říct ne. Koncert je každopádně jiný v tom, že hlasivky dostávají asi tak třikrát víc zabrat. V divadlech je slyšitelnost jiná už třeba kvůli menší hlasitosti v porovnání s koncerty, takže si člověk tak nějak srovná hlasivky po předcházejícím metalovém víkendu a pěkně přichystá na ten následující.
A ty jsi měl již zkušenosti z jiných kapel?
Honza: Jasně, já jsem byl vždycky v nějaké kapele, původně jako kytarista u kapely Simon, kde jsem působil deset let, a čtyři roky ve skupině Insiders. Působení v muzikálu Excalibur nastartovalo moje působení v Praze, začal jsem chodit do rockového klubu Kain, kam chodila celá "metalová smetánka", a pak už se to se mnou vezlo.
Jirka: To divadelní prostředí má taky tu výhodu, že tam mají společné sprchy s hérečkama. (smích)
Čtěte také: Rozhovor s Hammerfall: Nové album je následovníkem Legacy of Kings
Čím vás Honza přesvědčil, abyste ho vzali do kapely, když Petr Kolář odcházel?
Jirka: On nás nepřesvědčoval. My jsme ho slyšeli z demonahrávek, který udělal pro mýho syna, pro Dymytry, a já jsem si myslel, že to zpívá Kolář. Ty hlasy byly tak identický. Takže když Petr Kolář odcházel na sólovou dráhu, bylo nám jasný, že Honza je ten, koho hledáme, a tak jsem mu zavolal.
Zdá se, že po Honzově příchodu do sestavy vaše publikum značně omládlo. Myslíš si, že to souvisí?
Jirka: Určitě ano. Na Honzu se dobře kouká, je o generaci mladší. Také jinak zpívá než třeba na starších deskách Aleš Brichta. Petr Kolář zas nebyl tak úplně přístupný davům, on byl spíš tak trochu zahleděný do sebe. Honza na lidi působí upřímněji, je otevřený, na nic si nehraje. I on se musel prvních pár desítek koncertů učit, jak kapelu vést, ale teď na jevišti působí pro lidi přijatelněji, jako jeden z nich. Že je publikum mladší, a že se tam vyskytuje víc holek, to je samozřejmě jenom dobře. (smích)
Pojďme se pobavit o nové desce Adrenalinum. Co nám můžete říci o tom, jak vznikala?
Jirka: Vznikala jako obvykle, ve fofru. Máme vždycky trochu problém s textováním, takže se čekalo na texty, a tím pádem je potom všechno tak narychlo. Ale v tom není rozdíl oproti jiným deskám. Když byl kdysi v kapele Aleš Brichta, který si určil výsadní právo, že bude textovat sám, tak také psal na poslední chvíli. Většina kapel asi pracuje takhle cca měsíc před termínem velmi intenzivně. Je to tak možná lepší, soustředěnější, ale zase tam je menší sebereflexe, člověk si neuvědomí, co ještě mohl udělat lépe. Může přehlídnout chybu.
A liší se ta deska podle vás něčím od těch předchozích?
Jirka: Řekl bych, že to je typický Arakain dnešní doby. Odpovídá to tomu našemu současnému výrazu a pojetí. Možná je to malinko zpěvnější.
Honza: U mě se to výrazně liší tím, že jsem se poprvé nemusel věnovat míchání a masterování zvuku anebo střihu videa a výrobě nosiče, jak tomu bylo u předchozích CD a DVD, a měl jsem tak čas věnovat se zpěvovým linkám naplno.
Deska vyšla v únoru. Jak se prodává?
Jirka: Ty čísla nevíme. My se od určitý doby, už pár let, o čísla nezajímáme, protože v době nelegálního stahování nejsou vůbec objektivní. Desky si už teď vydáváme sami, resp. přes firmu, kterou máme, vedenou naším manažerem. Mohli bychom si ta čísla zjistit, je to tak pár tisíc, tím pádem to ani nezaplatí náklady na výrobu desky, proto už se po tom ani nepídíme, protože to nic neřeší.
Jak se díváte na stahování, štve vás to?
Jirka: Samozřejmě, připravuje nás to o prostředky v tom smyslu, že potom není na videoklip, není na vybavenější studio, dobrý mastering, dobrou grafiku apod. Musí se pořád někde ubírat, dřív jsme se mohli nahrávání věnovat ve studiu víc. Prostě deska už je rovnou prodělek.
Na jaře jste jeli turné s kapelou Dymytry, v kterém budete pokračovat na podzim. Vzhledem k rodinným vazbám předpokládám, že to byla jasná volba. Jak jste spokojeni s výsledkem?
Jirka: Zase taková jasná volba to nebyla, jak by se mohlo zdát. Oni hrají už desátým rokem, to si asi málokdo uvědomí. Hráli s námi několikrát na ojedinělých akcích, ale tenkrát ještě nenastal ten správný čas pro dvojkoncerty. Vyhráli se na stovkách vlastních akcí, získali publikum po celé republice a my jsme usoudili, že teď je ten správný okamžik. A potvrdilo se nám to. Ta vazba tam samozřejmě je, ale je to spíš přidaná hodnota než důvod, proč s náma jedou. Hlavní důvod je, že kapely se dobře znají, jsme kámoši, je nám spolu dobře na cestách. Nám se líbí jejich muzika, jim se líbí ta naše. Jsou inovativní, nadšený, oddaný tomu, co dělají a dělají pro to maximum. Prostě to funguje. Užíváme si to, třeba když v závěru koncertů hrajeme na jevišti všichni, všech deset muzikantů společně.
Čtěte také: Arakain a Dymytry - dvě generace na jednom pódiu
Jezdíte na turné k deskám a hrajete i letní festivaly. Co vás baví víc?
Jirka: To je těžký. Když jedeme turné k desce, tak máme všechno připravené – zvuk, jeviště, kulisy, odposlechy. Přijedeme na místo v poledne a máme dost času si všechno nastavit. Taky to pak ale znamená spoustu čekání. Festivaly jsou hektičtější, tam je čas na přípravu minimální, ale zase můžeme přijet hodinu před začátkem a jde se hned na věc. Atmosféra festivalu je specifická a trochu dobrodružná. (smích)
Honza: A zase je tam spousta legrace, protože tam potkáváme známý z těch našich spřízněných kapel, a to je vždycky o zábavu postaráno. Ale je pravda, že to jsou větší nervy. Na našich koncertech víme, že je o všechno postaráno, máme pohodu a klid, přijdeme a víme, že všechno bude fungovat, takže obojí má něco.
