Jak vlastně vznikl název vaší kapely?

Petr: Začínali jsme s názvem Fat Skewers. To proto, že první písnička, kterou jsme asi tak před osmi lety složili, byla anglická. Po nějakém čase jsme vydali dvě demonahrávky, Legosvět a Knoflíkovou válku, a poslali je Richardu Krajčovi. Ten nás zkoušel dostat pod nějaké vydavatelství a poradil nám, abychom si našli nějaký kratší název. A tak jsme jméno změnili na Caledonia, což je starý název pro Skotsko, kam pravidelně a rádi jezdíme na letní brigády.

Jenže vydavatelství nám nechtěla pomoct, a tak se Richard asi před dvěma lety rozhodl, že nám pomůže sám. A s tím přišlo i rozhodnutí dát si nový, jednoduchý, krátký a český název. Nejdříve jsme se na něm nemohli shodnout, až mě a Štěpána nezávisle na sobě napadl název Nebe. Což se tedy nejdřív nelíbilo ostatním klukům z kapely, protože se báli, že nás bude někdo označovat za náboženskou kapelu, ale my jsme si nakonec prosadili svou. A ten název je snad docela dobrej.

Patříte spíš do nebe, nebo do pekla?

Petr: Asi do nebe. Určitě.

Zabýváte se jenom muzikou, nebo stíháte ještě studovat, pracovat?

Štěpán: Někteří z nás pracují, já ještě studuju a Petr teď dostudoval. Ale většinu času se snažíme věnovat hudbě.

Petr: Zatím se to ještě dá s něčím skloubit. Pořád to pro nás není činnost, která by nás živila, a myslíme si, že ještě nějakou dobu nebude. Ale hudba je to, čím bychom se živit v budoucnu chtěli a jenom doufáme, že to tak dopadne.

Čím jste chtěli být, když jste byli malí?

Štěpán: Já jsem chtěl být fotbalista, veterinář... Bylo toho hodně, ale od dvanácti už jsem chtěl být kytarista.

Petr: Já jsem od chvíle, kdy jsem začal hrát na kytaru, chtěl být rocková hvězda. Předtím jsem chtěl být popelářem a vozit se na tom autě. To tenkrát chtěla spousta dětí. 

Takže s tím, kde jste dnes, jste spokojení?

Štěpán: Určitě. Pořád jsme samozřejmě na začátku cesty, ale chceme jít dál, chceme se hudbou živit a věnovat se jí naplno. Každopádně jsme rádi za to, co teď máme.

Přečtěte si také rozhovor s Tomášem Klusem a Jirkou Kučerovským

O čem je váš nový singl Vteřina?

Štěpán: To ať si tam každý najde sám. Anebo naznač (k Petrovi).

Petr: Ta písnička je o tom, že už jsme se nesnažili o přímé psaní o nějakém problému, ale snažili jsme se dostat do ní naše pocity. Je sice pomalá, ale je gradační, emocionální a možná to tak nebude někdo vnímat, ale pro mě to je hrozně veselá a silná písnička. Je to o životě, který teď žijeme. Ta dvířka, která se nám otevřela – díky Richardovi, který nám strašně pomohl a otevřel dveře do světa, ve kterém bychom chtěli žít – o tom je. Jsou do ní zkrátka promítnuty naše radostné pocity z dnů, které teď prožíváme.

Jaká byla vaše nejdelší vteřina v životě?

Štěpán: Asi před pěti lety jsme hráli v Havířově na náměstí, před Ewou Farnou. Přišla spousta děcek, strašně lidí, plné náměstí. Začali jsme hrát, ale asi po třetí písničce - když se to některým začalo nelíbit, protože čekali na tu svojí Ewu - vypadla elektrika, vypnul zvuk a my jsme stáli na pódiu, zatímco ta děcka začala skandovat: „Ewa, Ewa...“ . Tak to byla hodně dlouhá vteřina.

20. srpna nás čeká premiéra videoklipu ke Vteřině, na co se v něm můžeme těšit?

Petr: No, už to není Tereza Voříšková (smích). Ale myslíme, že se to lidem bude líbit i bez ní.

Štěpán: Bude to takový fajn příběh v různých rovinách, které se protínají. Točili jsme to v noci v lese a honíme tam takovou příšeru. Myslím, že to bude zajímavé.

Petr: Vypadá to dobře. Tu příšeru hrála taková mladá slečna, která je mistryní Evropy ve vodním lyžování a navíc dělá parkour, takže skáče ze střechy na střechu, různá salta a takové věci. A při nátáčení, když jsme ji honili po lese, jsme se pomalu rozflákali o každý druhý pařez, zatímco ona si z nás dělala dobrý den (smích).

My jsme byli strašně překvapení, protože z námětu od Martina Müllera (režisér videoklipů Vteřina a Legosvět, pozn. red) jsme věděli jen, že budeme honit nějakou příšeru. A když jsme jí pak viděli naživo, tak jsme z toho byli úplně nadšení.

V čem vás posunulo turné s Kryštofem?

Štěpán: Úplně ve všem. Pro kapelu jako my je fakt, že najednou stojí před deseti tisíci lidí, úplně něco jiného, než jsme zažívali předtím. Je to šok, ale zároveň obrovské štěstí. Byl to velký zážitek a dalo nám to strašně moc zkušeností. A taky bylo moc fajn, že to publikum nás dobře přijalo. Možná to bylo i tím, že věděli, kdo jsme, že nám Richard pomáhá a tak.

Petr: Richard se nám snažil udělat velké promo a podle mě udělal maximum toho, co mohl. My jsme mu za všechno, co pro nás udělal, strašně vděční a do konce života budeme. To, že nám pomohl nahoru z vlastních zdrojů, ať jde o finance, čas nebo energii, to nemá moc obdoby.

Na kdy chystáte vydání dalšího alba?

Štěpán: Chtěli bychom ho začít točit začátkem příštího roku, s tím, že zatím máme dvě písničky, jedna z nich je Vteřina.

V čem to album bude nové?

Petr: Bude určitě lepší než to první.

Štěpán: Jo, řekneme takovou tu frázi, že to bude to nejlepší album, které jsme kdy udělali.

Petr: Ano, přesně tak. Nám moc vyhovuje spolupráce s naším novým producentem, Daliborem Cidlinským Jr. On nás nějak režíruje a my víme, že to, jak hrajeme píseň na zkušebně, tak skoro stejně bude znít na albu, jen v lepším zvuku a s miniaturními úpravami. Což je výrazná změna oproti desce Legosvět. Tím ji ale nechceme nijak shazovat, je to naše debutová deska a jsme na ni pyšní. Jen doufáme, že jsme se za ty dva roky, co od ní uplynou, někam posunuli a že ta další deska bude lepší.

Slyšela jsem, že frontman rád vaří, jaký je kuchař?

Štěpán: Jo, jo, je to dobrej kuchař, protože nejen že rád vaří, ale vaří vážně dobře. To by určitě potvrdili i ostatní kluci z kapely.

Petr: No, já totiž, když zrovna nedělám hudbu, buď sportuju – aktivně nebo pasivně, anebo sleduju pořady o vaření, nechávám se inspirovat a vařím.

Ale ten největší sportovec z kapely je Štěpán, ne?

Štěpán: No, právě že moc ne. Posledních pět let žádný horlivý sportovec, jako že bych každý den šel běhat, nejsem. Ale hrával jsem fotbal i teď si ho občas zahraju.

Co rádi děláte v létě?

Štěpán: Grilujeme, sedíme u piva...

Petr: No, a ještě jsme ani jednou negrilovali.

Štěpán: Jezdíme po koncertech... Pojedeme do Skotska.

Petr: Ve Skotsku jsme poprvé byli v nějakých šestnácti, sedmnácti letech. Od té doby to pro nás je taková modla, snažíme se tam jezdit každý rok. Jezdíme na farmu, sbírat maliny, večer si povídáme se Skoťáky, poznáváme jejich kulturu a vyděláme si peníze, abychom to tam mohli trochu procestovat a hlavně abychom si v září mohli koupit novou kytaru nebo něco, co kapela potřebuje. Opravdu se nám tam zalíbilo, tak letos jedeme znovu.

Máte nějaké závislosti, o kterých se vám chce mluvit?

Štěpán: Ani ne... (smích)

Petr: Já mám právě závislost na tom jídle.

Ještě jsem si pro vás připravila pár slov, na která mi řeknete první, co vás napadne.

Štěpán: Oukej, na to jsem se vždycky těšil.

Petr: (smích)

Štěpán: Ale ne, fakt.

Prázdniny.

(Ticho...

...smích...)

Štěpán: Festivaly.

Petr: Skotsko.

Havířov.

Petr: Město zeleně.

Štěpán: Jo, nebo domov.

Koncert.

Petr: Fanynky a fanoušci.

Štěpán: Hudba.

Zmrzlina.

Petr: Häagen-Dasz, ta je nejlepší.

Štěpán: Já říkám vanilková točená.

Legosvět.

Petr: Nebe.

Štěpán: Průlom.

Sport.

Petr: Tenis.

Štěpán: ... mě nenapadlo nic.

Petr: To jsi asi pohořel.

Štěpán: No a já jsem se na to tak těšil...

(smích)