V čem se nejvíc liší Rybičky 48 od Banánových rybiček?
Ve všem a v ničem zároveň. Je to pořád ta samá kapela, která vznikla před 16 lety. Stále je založená na tom, že děláme, co nás baví. A s partou lidí, kteří se baví vzájemně. Po deseti letech fungování jsme přibrali dalšího člena kapely. Chodí na nás víc lidí, songy jsou známější, ale jinak je to ta samá parta. Ale něco se přece jenom hodně změnilo - naše klukovská mega ega nahradila mužská mini ega, která se navzájem ctí. Alespoň doufám.
Které kapely vás v začátcích nejvíce inspirovaly?
Těch byly mraky. Přímo u vzniku Rybiček to byla na počátku kapela Blink 182. Milovali jsme jejich muziku, záchodový humor a dělání si srandy sami ze sebe. To nám zůstalo, ale už nejsme tak zaškatulkovaní v jednom stylu. Také jsme v té době hodně poslouchali neopunkové a pop-punkové kapely jako Offspring, Green Day, Good Charlotte a z československých Iné kafe nebo Selfish.
Od posledního alba uplynulo pět let, ve kterých jste vydávali jenom singly, které se na novince objevují. Zanevřeli jste na vydávání klasických alb?
Nemůžu říct, že bychom zanevřeli na vydávání CD. Bylo to čistě tím, ze u předešlé desky se povedlo hodně písniček a točily se klipy asi na sedm songů. A tak se přihodilo, že poslední klip se dělal třeba dva roky od vydání desky a ten song už byl vlastně starý. To nám vadilo, a proto jsme se rozhodli to nyní dělat tak, že vždy vyjde nový singl rovnou s klipem a až jich bude dost, vydáme desku. Nakonec jsme ale těch písní měli až moc, tak jsme nakonec vydali rovnou dvojalbum.
Ani disk Pořád nás to baví není typickým albem, ale spíš žánrově hodně pestrou sbírkou šuplíkových písní jednotlivých členů kapely. Dá se v této kolekci najít směr, jakým by se chtěla kapela do budoucna vydat?
Ten druhý disk je náš dárek nám a našim věrným fanouškům. Přišlo nám pitomé vydat jenom songy z posledních pěti let, které nikde nebyly vydané. Chtěli jsme udělat něco speciálního. Protože jsem byl na singl albu výhradním autorem písní, chtěl jsem, aby se druhé CD udělalo jinak a každý přispěl troškou do mlýna. Vykašlali jsme se na jakékoliv limity. Každý udělal songy, jaké chtěl, a sám si je většinou i nazpíval. Jestli je v tom možné rozpoznat styl do budoucna, to opravdu nevím. Snažíme se v posledních pěti letech makat na tom, abychom si mohli dovolit udělat jakýkoliv styl, který nás zrovna baví. V tom hodláme pokračovat. Muzika je především zábava a to se u nás nesmí vytratit.
Součástí je i anglicky zpívaná píseň Four Days. Máte ambice prorazit i za hranicemi ČR?
Nemáme. Tuto píseň před pár lety napsal kytarista Breny pro svou dívku a nám se moc líbila. Ta písnička! (smích) My se ale orientujeme na českého fanouška. Máme rádi češtinu. A jak krásně se s ní dá hrát! Navíc jsem toho názoru, že výhradně anglicky zpívanou kapelu by měli mít rodilí mluvčí nebo alespoň ti, kteří to zvládají na jedničku. Jinak působí komicky.
Hodně péče věnujete klipům. Baví vás je točit, nebo je berete jako nutné zlo?
Já jako nutné zlo beru studio. Nebaví mě nahrávat, ale baví mě hrát. Klipy nás strašně baví, sami si píšeme scénáře spolu s týmem našeho dvorního kameramana Ondry Soukupa.
Co pro vás znamená možnost zahrát si v Lucerně?
Všichni muzikanti vědí, že ve velké Lucerně je na prd zvuk, strašné vedro, pokud je narvaná, a nejde tam použít žádná pyrotechnika. Zároveň je to ale historická Mekka všech kapel v Česku. Mám pocit, že tam budeme mít náš první a zároveň i poslední koncert. V Praze už jsou sály lepší a větší, ale tohle jsme si nemohli odpustit. Do smrti by nás to mrzelo, kdybychom Lucernu kvůli její pověsti aspoň jednou nedali.
Video k písni Hledám lék na duši ženy je natočené v jednom záběru, navíc se jelo na první dobrou, aby překvapení na jeho konci zafungovalo. Jak náročné byly přípravy na natáčení?
Na konci požádám svou přítelkyni, se kterou jsem přes osm let, o ruku. Chtěl jsem mít na tuhle chvilku speciální vzpomínku pro nás oba. A chtěl jsem to propojit s kapelou, protože jsme všichni propojení i osobně, nejen profesně. Kluci byli nápadem nadšeni, a tak jsme do toho šli. Moje holka věděla, že bude hrát v klipu, ale nevěděla, že ji na konci požádám o ruku. Náročné to bylo, ale povedlo se to. Až na moji řeč, kde jsem se asi čtyřikrát přeřekl. Měl jsem nervy na pochodu. Ale dobře to dopadlo.
Pamatujete si ještě, kdy pro vás kapela přestala být jenom zábavou a začali jste ji brát vážně?
Naše skupina pro nás zábavou zatím nepřestala být nikdy a vážně jsme to brali od začátku. Těžko se proto na takové věci odpovídá nebo nad nimi jenom i přemýšlí. Prostě jsme do toho už od začátku šli naplno.
