Slavíte desáté výročí kapely. Co se změnilo od jejího založení po současnost?

Změnilo se to, že jsme všichni o deset let starší, máme za sebou čtyři alba, téměř čtyři sta odehraných koncertů. A myslím, že snad i o něco líp hrajeme. Naopak se nezměnila sestava, a za to jsme moc rádi.

Dokážete si představit, jak kapela bude fungovat za dalších deset let? Máte nějaké vize?

Pokud bude za deset let Nil ještě fungovat - a my doufáme, že ano - tak si můžeme jen přát, aby jsme měli alespoň tolik fanoušků a koncertů jako doteď. Samozřejmě pokud by to mělo stoupající tendenci, byli bysme jen rádi. Co se týká nějakých vizí, rádi bysme natočili opravdu skvělou desku se skvělým zvukem.

Je něco, co jste během těch deseti let kapely prožili a na co nikdy nezapomenete? Něco šokujícího, nebo nečekaného?

Hodně zajímavé bylo natáčení našich videoklipů. První se točil v jednom národním parku v Holandsku a ve starém libereckém kostele, druhý v psychiatrické léčebně. Pro mě osobně byl zážitek zahrát pro Eda Kowalczyka, což byl leader v té době mojí vůbec nejoblíbenější kapely Live. Hráli jsme totiž na akci fanklubu Live v Haagu, kam se přiletěl osobně podívat. Jinak zážitků je za těch deset let opravdu hodně, to by bylo na román. Nic vyloženě šokujícího mě nenapadá.

Čtěte také: Rozhovor s Gate Crasher: Napsat anglicky nějaký blábol jde za minutu

Máte anglické texty. Většina kapel zpívajících v jiném jazyce než v rodném má k tomu určitý důvod. Jaký je ten váš?

Hanka odmalička vyrůstala na anglicky zpívané muzice, navíc angličtina je její velký koníček, takže je to pro ni naprosto přirozené. Trochu nechápu předsudky vůči angličtině tady v Čechách, myslím že například v Německu nebo Holandsku to absolutně nikdo neřeší.

Na předprodukci části skladeb vašeho alba The Velvet Touch of  Tongue se podílel i americký hudebník a producent Steve Walsh. Jak vaše spolupráce probíhala? Hodláte s ním spolupracovat i v budoucnu?

Spolupráce vypadala tak, že jsme Stevovi nejdřív poslali nahrávky skladeb, u kterých jsme cítili, že by potřebovaly ještě trochu „pomoc“. On nám napsal nějaké svoje připomínky a potom za náma přijel do zkušebny, kde jsme si to s ním všechno ještě jednou probrali, zahráli a nahráli. U singlu Velvet, který jsme točili v roce 2011, byl s náma i ve studiu. Případné další spolupráci bysme se určitě nebránili.

Na konci března jste odstartovali turné do jedenácti měst v České republice. Je nějaké místo, kam se obzvlášť těšíte?

Těšíme se na všechny koncerty, o něco víc možná na kluby, ve kterých jsme ještě nehráli. Na seznamu jich pár je.

Už jste koncertovali i za hranicemi naší země. Do jaké nejvzdálenější země byste si chtěli jet zahrát a proč?

Nejvzdálenější civilizovaná země je asi Austrálie, tak třeba tam. Lákavé je taky Japonsko. V Austrálii je teplo, v Japonsku prý skvělé publikum.

Kdybyste měli možnost vybrat si skupinu (nebo zpěváka), se kterou byste si zahráli, o koho by se jednalo? Máte nějaký vzor?

Na prvním místě jednoznačně Pearl Jam, na těch bysme se shodli určitě všichni.

Připravujete svůj nový klip pro písničku The Jaws of Sickness. Už víte, jak bude vypadat?

Jelikož už máme natáčení klipu za sebou, tak víme. Bude to náš první „hranej“ klip s hercema, natáčený v hodně zajímavých lokacích. Děj prozrazovat nebudu. Jsme hrozně zvědaví na výsledek a těšíme se na něj.

Měli jste někdy z něčeho strach nebo trému?

Trochu obavy jsme měli z možného vítězství v soutěži CocaCola Popstar, když jsme se v roce 2005 dostali až do jejího finále. V průběhu soutěže jsme totiž zjistili, že to není nic pro nás. Byla to naše první a nejspíš i poslední soutěž.