Zanedlouho vyjíždíte na další Potichu Tour. Setkala jsem s označením 2 i 2 ½. Které je správně?

Je to jednoduché, ačkoli to vypadá poměrně složitě. Minulý rok jsme hráli Potichu Tour 2. Rok předtím jsme hráli tour s podobným principem, ale měli jsme jiný repertoár. To bylo Potichu 1. Když jsme dokončili Potichu 2, začali se ozývat pořadatelé z měst, ve kterých jsme nebyli. To jsem nikdy předtím nezažil. Najednou začal být o Potichu hrozný zájem, i když už bylo turné dokončené. Tak jsme si řekli, že přidáme ještě třeba pět koncertů. Nakonec jich ale bude asi dvacet čtyři. Takže je to Potichu 2 ½ a ne 3, protože je to vlastně pokračování Dvojky. 

Takže Potichu Tour 2 a 2 ½ budou úplně stejné?

Určité změny budou v dramaturgii. Ale i tentokrát s námi bude Dan Bárta a také kapela bude v tom stejném složení.

Proč jste si jako svého hosta zvolil právě Dana Bártu?

My se známe už asi dvacet let a já jsem k němu měl vždycky blízko. Byl jedním z mála přesvědčivých rockerů, které Česká republika, nebo Československo, tehdy mělo. Průběžně jsem sledoval jeho tvorbu a, i když jsme se roky neviděli, měl jsem stále takový pocit, že jsme na jedné vlně. Většinou si hledám takové spolupracovníky, kteří jsou tak dobří jako já, nebo lepší. Potom vzniká takové přirozené nabuzení, adrenalin, protože víte, že musíte zahrát a zazpívat perfektně, aby nevznikla nějaká velká kvalitativní mezera ani na jedné, ani na druhé straně. Dan byl přijat velmi vroucně. Trefili jsme to a jeho účast je v rámci koncertu takovým silným bodem navíc. 

Dan Bárta se ale od rocku přechýlil spíše k jazzu. Jaký máte vztah k jazzu?

Upřímně přiznávám, že s hudbou trochu bojuji, protože začínám mít pocit, jako kdyby už nebyla hudba, která mě zajímá. Dokonce ani skalní osobnosti, jako jsou Jimi Hendrix, Led Zeppelin, Deep Purple nebo Eric Clapton, mě nerozjásají jako dříve. Samozřejmě je stále považuji za vynikající, ale už zkrátka tolik nejásám. Neznamená to, že bych u nich ale zaznamenal pokles kvality. Jenom se snažím hledat hudbu, která mě osloví. A moc se mi to nedaří. 

Abych se zorientoval v současných mladých kapelách, musel bych být zaměstnaný v prodejně cédéček a celé dny poslouchat. Občas se náhodou dostanu k něčemu, co je zajímavé. Ale popravdě to není ani zdaleka tak zajímavé, jako hudba lidí, které jsem jmenoval. Ti mi vyrazili dech, když jsem je poprvé uslyšel. Nakonec si vždycky uvědomím, že jazz je v podstatě jediné spolehlivé útočiště, které ve světě hudby mám. A teď nemluvím o nových projektech, ty mě moc neberou, ale zajímá mě klasika. Všichni ti Coltranové a Miles Davisové a lidé okolo, kteří vytvořili celou jednu generaci, z jazzu udělali většinový žánr. Ti lidé začali být velmi slavní a uznávaní a na jejich koncerty se chodilo masově. Všechno to vězí v období padesátých, šedesátých let. Takže k jazzu mám velmi silný vztah. 

Kromě pokračování Potichu Tour jste pro své fanoušky připravil ještě jeden dárek – limitovanou edici Eště na vinylu. Kde se vzal nápad vydat desku také na vinylu?

To byla taková euforie, která se vždycky dostaví, když se skončí práce na cédéčku a čeká se, kdy vyjde. V rámci těchto pocitů jsem si uvědomil, že jsem vlastně od devadesátého prvního roku nevydal žádný vinyl. To by stále ještě nic neznamenalo, jenom kolem mě procházela taková nejistá myšlenka. Potom jsem se ale úplnou náhodou dostal ke kresbám slečny Lily Palmbach. A ty mě natolik fascinovaly, že jsem je chtěl mít na přebalu vinylu. Byl to takový hybný akcent k tomu, abych to opravdu udělal. A tak jsem si zaplatil nejnižší možnou kvantitu, která se dá u nás tisknout – 250 kusů. A udělali jsme z toho limitovanou edici. Zatím jsme neprodali ani jeden kus, protože to nikde není. Ale asi dvacet, třicet jsme již rozdali, takže těžíme z toho. 

Desky ale budete prodávat na koncertech během turné, že?

Ano, tam bude asi ta nejlepší možnost se k vinylu dostat. Normální expediční cestou do prodejen to nepůjde. Bude to jen někde na internetu a na turné.

Na albu je dvanáct skladeb. Je pravda, že jste je všechny napsal za jedno odpoledne?

Ano, bylo to od odpoledne do podvečera. Mně se to tak občas stává. 

Mně to přijde jako naprostá utopie. Vy si sednete a napíšete dvanáct textů naráz? To není možné.

To je takový přetlak v hlavě. Někdy se prostě stává, že píšu text, jsem třeba ve druhé sloce a v tom momentu mě přepadne myšlenka na něco úplně jiného. Tak si vezmu druhý papír a píšu paralelně dva texty. Po takovém Dni D většinou všechny texty sbalím, dám je do stolu a pak mám takové dva týdny strach se k nim přiblížit. I když jsem je psal v pevné víře, že to budou výborné texty, strašně se bojím toho zjištění, že to nebude tak úplně pravda.  Z posledních takovýchto dnů ale z mého pohledu vznikly možná jedny z nejlepších textů, které jsem kdy napsal. A to jsem jich napsal nějakých sto osmdesát. Je to taková požehnaná chvíle, ale potom stojí strašné nervy čekat na ni, kdy přijde a jestli vůbec přijde. 

Na jedné skladbě s Vámi spolupracoval Xindl X. On je považován za poměrně kontroverzního zpěváka. Jak jste se dostali ke spolupráci?

To je pěkný příběh. Musím vám ho, bohužel, říct v takové zkrácené verzi. Asi před osmi lety jsem napsal dva texty, které mě strašně oslovily. Měl jsem dojem, že to jsou vážně taková čistá, pokorná slova. Na tyto dva texty jsme již měli i hudbu a tehdy jsem začal s Henrichem Leškem dělat album. Ale jak už to tak v životě bývá, tak jsme se pohádali a já jsem přešel do jiného studia, k jinému producentovi – Ivanu Táslerovi. Mluvil jsem s ním o těch nových písničkách a chtěl jsem je na desku dát, ale on to zakázal. Pocítil jsem strašný smutek, ale uvědomil jsem se, že je to vlastně jedno, že jestli ty skladby mají někdy vyjít, tak vyjdou a je jedno, kdy to bude. 

Xindl X byl u Ivana Táslera ve studiu. A když zrovna nenahrával, přehraboval se v takové hromadě textů, která tam byla. Vytáhl jeden z těch mých, a aniž by věděl, kdo to psal nebo pro koho to je, on, kontroverzní zpěvák, složil hudbu. Já jsem o tom dlouho nevěděl. Až jednou mi to Ivan pustil z telefonu. Oni to totiž jinak nenahráli, jen na telefon. A já jsem byl úplně zasáhnutý, považuju ji za jednu z nejhezčích, ve které mám prsty. 

Máte teď hodně úspěšné období. Obhájil jste Zlatého slavíka, stal jste se nejstahovanějším česko-slovenským interpretem na iTunes, Vaše nejnovější deska Eště je dvakrát platinová, Potichu Tour sklízí neuvěřitelný úspěch. Co bude dál? Míříte ještě výš?

Já nikdy nikam nemířím. Já jsem jen takový standardní typ popového interpreta. Jsem relativně komplikovaný, takže se mi občas stane, že se mi nechce do mnohých akcí, které by nemusely dopadnout dobře. A většinou mám pravdu, to je velmi zajímavé. To je možná těmi léty (smích). Abych vyhověl někomu, kdo mě požádá o spolupráci na nějaké skladbě, musí to být vážně dobrý kamarád nebo mimořádná píseň. A k takovým se málokdy dostávám. 

Od osmdesátého čtvrtého jsem se zkrátka dopracoval až do této pozice. A nemám pocit, že by v tom byl nějaký záměr nebo nějaká „strategie“. Myslím si, že se na to ani moc nehodím. A rok co rok mě tyhle úspěchy neuvěřitelně překvapí. Je to pro mě zázrak, že přijdu na koncert, je plný, reakce jsou úžasné, lidé na konci stojí a tak. Ani nevím, jak se k tomu postavit. Můžu jen dělat to, co jsem dělal doteď. To znamená vždycky sestavit nějakou desku, které budu pevně věřit. Když se nebude líbit lidem, nedá se nic dělat, ale mně se bude líbit určitě, protože jinak bych ji nevydal. To je podle mě takový antitypický popový úděl (smích).

Nedávno jste vydal také kompilaci Všetko, která obsahuje veškerou Vaši tvorbu. Kde se ve Vás vzala potřeba rekapitulovat Vaši kariéru?

Já ani nevím. Sice jsem to vymyslel, ale ani nevím, jak jsem na to přišel. Určitě to nebyla, jak se někteří ptají, nějaká bilance. Já nemám rád ani to slovo, ani tu skutečnost. Ale je to zkrátka záležitost na celý život. Je jedno, jestli si to někdo koupí zítra nebo za deset let. Všetko nepodléhá nějakému zvuku času, prostě tam jsou desky, všechny (smích).

V jednom rozhovoru jste uvedl, že Vaším snem je zazpívat si na fotbalovém stadionu. Co Vás táhne zrovna na stadion?

Je to nereálný sen, který si kompenzuji alespoň na letních festivalech, které jsou atmosférou stadionu velmi podobné. Shodou okolností je ta hodina na festivalu o mnoho, mnoho náročnější než dvě hodiny v divadle. Pracuje se s úplně jinak naladěným publikem a mnohé záležitosti jsou specifické, tam i tam. Nedá se vlastně v případě festivalů mluvit o nějakých duchaplných věcech. Hodí po vás i kelímek s pivem, nebo co (smích). Ale ten pocit, kdy je před vámi třicet tisíc lidí, je fantastický. Proto jsem si říkal, že mým snem je takovýto koncert uspořádat na normálním fotbalovém stadionu v Bratislavě, kde lidé budou na ochozu a všude. Jako to vidíme v každém druhém americkém videoklipu, kdy zpěvák, zpěvačka nebo skupina je zabraná kamerou zezadu, aby bylo vidět, kolik přišlo lidí. To bych chtěl zažít. Ale nemyslím, že se to podaří (smích).

Vidíte rozdíly mezi českým a slovenským publikem? Například v tom, jak přijímají Vaši hudbu?

Čeští kolegové říkají, že slovenské publikum je spontánnější. Může to být pravda, ale když děláme ty komorňáky, a udělali jsme jich doteď přes padesát v Čechách i na Slovensku, tak jsem nezaznamenal nějaký rozdíl. Rozdíl bývá v reakcích na některé písničky. Jsou písničky, které jsou jako slovenské národní písně. Třeba Cigaretka na dva ťahy -  když ji začnu hrát, tak stadion nestadion… A to je například v Čechách neznámá písnička. Neměla se sem jak dostat, takže už nezaznamenala takový ohlas. Sem tam tedy musíme v rámci dramaturgie vyměnit nějaké písničky mezi sebou, když se stahujeme z Čech na Slovensko a naopak. 

Já ani nevím, proč je to tak úspěšné. Možná se mohu neskromně domnívat, že mě zkrátka tolerují. Nevím, zaráží mě to. Jsem z toho strašně překvapený. A Bůh dej, aby tomu tak bylo vždy, neboť fotbalový stadion je veselá ambice, ale menší auditoria jsou zase o mnoho, mnoho příjemnější a dá se tam být o mnoho otevřenější, upřímnější a normálnější. Není třeba křičet hyjo hyjo a heja hej. Prostě je to úplně jiné. Jsem rád, že máme zatím jedno i druhé, protože se to velmi dobře doplňuje. 

Kromě zpěvu jste se věnoval moderování v televizi, v rozhlase, věnoval jste se také fotografování. Která tato mimohudební oblast Vás zajímá nejvíce?

Od té doby, co vyšla Amerika, kniha fotografií, jsem neudělal ani jednu fotku. Asi bylo na mě okolo té knížky moc práce. Věděl jsem, že udělat knížku musí být náročné, ale že to je tak náročné, to mě nenapadlo. Ze začátku jsem měl nejméně 5 500 nebo 5 800 fotek. Nakonec jich tam je nějakých 330 a mnohé ty, které tam měly být, tam ani nejsou. Kvůli výběru jsem měl spolupracovnici, Denisu Bogdalíkovou. Konfrontovali jsme každý svůj názor a ten, kdo byl přesvědčivější, vyhrál a dal tam fotku, kterou chtěl. A když je to baba, která je kunsthistorička a malířka, má často velmi dobré argumenty. 

S fotografováním to je asi jako s těmi texty, je to výsledek nějakého konkrétního impulsu. Zatím mám pocit, že všechno, co jsem chtěl, je venku. A ty ostatní věci, které se do knihy nedostaly, jsou vlastně lepší nebo horší mutace fotek, které venku jsou. 

A moderování, to byla taková z nouze ctnost. To jsem strašně neměl rád. Nemyslím si, že bych byl nějaký akční moderátor, který by perfektně zareagoval na smeč od hosta. Takže jsem to tím pádem zabalil. Navíc to chce strašnou předpřípravu. A když teď vidím nějakou talkshow, tak v titulkách je padesát lidí. Nás bylo asi osm. Z mého pohledu to bylo, bohužel, trošku amatérské. I když se mě lidé na Slovensku ptají, proč jsem přestal, když to bylo tak dobré. V této poloze to bylo v pořádku – oni si mysleli, že je to dobré, já jsem myslel, že je to zlé. 

No a rádio jsem měl velmi rád. Vysílal jsem v rádiu Fajn ještě v době, kdy neexistovaly playlisty. Vysílali jsme v neděli od deseti do půlnoci a pouštěli jsme, co jsme chtěli – různé styly a žánry. I lidé, které jsme si tam vodili jako hosty, nemuseli být ani odsouhlasení, ani je nikdo nenominoval. Byla to radost. Potom jsem šel do jiného rádia a tam už to taková radost nebyla, takže jsem se radši nechal vyhodit. 

Ztráta volnosti moderátorů je asi největším problémem současných rádií…

Současná rádia, to je jedna z mnohých věcí, kterou v rámci zákonitostí pop music absolutně nechápu. Když vidím, co naši lidé vydají za námahu, aby se dostali do nějaké rotace… Rádia si vždy najdou něco, aby mohla dát skladbu pryč. A úplně nejúžasnější to je od té doby, co se využívají callouty, kdy se telefonuje občanům a pouští se jim dvacet sekund hudby. Občan poví ne a rádio řekne, že píseň nemůže jít do rotace, protože callout nevyšel. Tak už vlastně mají i absolutní alibi. I když teď z nové desky máme skladbu, která je nahoře a hraje se. Já teda neposlouchám rádio, tak to nemůžu moc posoudit. Ale je to pro mě v padesáti takový malý zázrak.

Také jste namluvil Malého prince. Máte rád literaturu podobného stylu?

Tak líbí se mi život Malého prince, ale život Keitha Richardse se mil líbí víc (smích). Ale samozřejmě je to klasika a shodou okolností na tomto projektu dělal Henrich (Leško, pozn. redakce). Podařilo se mi to nahrát téměř v kuse, což bylo velmi příjemné. Ale já nejsem rozhlasový herec, který by pracoval s hlasem, co do intenzity a výrazu, že mu nevadí střihy, prostřihy a jiné části. Já jsem to namluvil chronologicky. Myslím si, že to je velmi sympatické dílko. 

Někteří lidé na to vzpomínají ve velmi dobrém. I když se stala taková nešťastná marketingová záležitost. To cédéčko se jmenuje Malý princ a jako autoři a interpreti jsou uvedeni Henrich a jedna slečna. Takže lidé se vlastně nedozvěděli, že to celé vyprávím já. A proto to přišlo jako neznámý titul a nedostalo se to tak daleko, jak mohlo.