Na začátek bych se chtěl zeptat jak jsi se vlastně k muzice dostala?

Nechci tvrdit, že jsme přímo muzikantská rodina, to ne, ale od malička jsem byla k hudbě vedena. Moje babička učí zpěv, takže nějaké kořeny tam jsou. Začínalo to jako u všech zpěvem, brácha mi k tomu hrál na kytaru. Potom jsem nastoupila do ZUŠky na klavír, což byla taky naše rodinná tradice. Chodil tam starší brácha i mamka, takže já jsem musela taky. To jsem ale ještě nevěděla, že budu hudbu vnímat jako něco hlavního ve svém životě. To mi bylo tak šest let a já jsem se asi třináct let věnovala hlavně sportu a hudba byla spíš koníček bokem. Ve třinácti ale nastal takový zlom. Bylo to o hodině klavíru a já jsem se trošku nudila (smích). A přišel ředitel té ZUŠky s tím, že chce založit v rámci školy dívčí kapelu, ale netuší, kdo by mohl hrát na bicí. Na to moje paní učitelka řekla, že jsem takové šídlo a že by mi to mohlo sedět.

Slovo dalo slovo, tak jsem si to zkusila a přišla jsem na to, že mě to dost baví. Tak jsem se tomu začala věnovat. První soupravu mi koupila babička, nejdřív jsem hrála s tou školní kapelou, což byl takový sranda style. V patnácti mi ve škole doporučili, abych šla na konzervatoř. Já jsem to v té době nějak neřešila, ale tatínek mého učitele mi domluvil konzultace, tak jsem se tím začala zabývat a nakonec jsem se tam dostala. A protože přijímačky na konzervatoř jsou dřív než na ostatní střední školy, tak už jsem se potom ani jinam dostat moc nezkoušela. Až na té konzervatoři jsem se začala hudbě věnovat více a přestala ji brát jenom jako koníčka. Ačkoliv je ostravská konzervatoř zaměřená primárně na vážnou hudbu, tak jsem tam paradoxně, díky svému tehdejšímu příteli, přičichla k rockové a metalové hudbě. To byl pro mě další zlomový moment, kdy jsem se začala intenzivněji věnovat těmto žánrům.

A jaká byla tvoje první kapela?

To bylo právě ještě na té konzervatoři. Dostala jsem se do dívčí kapely, která se jmenovala Kapriola. S tou jsem občas hrála na různých festivalech a podobně. Po maturitě jsem došla k závěru, že mi Ostrava už, co se týče hudebních příležitostí, nemá moc co nabídnout, tak jsem se rozhodla přestěhovat do Prahy a podařilo se mi přestoupit na Ježkárku, kde jsem studium ukončila minulý rok absolutoriem. Snažila jsem se působit na místní scéně. Vývoj je pro mě nikdy nekončící cesta, kde člověk poznává různé lidi skrz různé akce.

A jak jsi se potom dostala k těm zahraničním hvězdám, se kterými dnes hraješ?

Když jsem přišla do Prahy, dostala jsem nabídku na účinkování v projektu Rock Meets Classic. To je zahraniční projekt pořádaný německou společností. Jde o spojení rockové hudby s živým orchestrem a vždy si pozvou nějaké rockové legendy. Já už s nimi spolupracuji čtvrtým rokem. Vždy s námi jezdí 4 - 5 sólistů, zpěváků. Tam jsem se seznámila s lidmi jako Amanda Somerville, Matt Sinner, Ian Gillan, je to opravdu spousta jmen. 

Přečtěte si také: Na nové desce Kiske/Sommerville uslyšíme českou bubenici

Jaký to byl pocit, když jsi tam poprvé jela, neklepaly se ti z toho trochu kolena?

Já jsem tam nejdříve jela na pozici perkusionistky, takže jsem neměla žádnou velkou zodpovědnost. Je dost těžké si teď po čtyřech letech vzpomenout, jaký to byl pocit. Vlastně jsem ani nevěděla, co od toho čekat. Nejsem ten typ, co si dopředu láme hlavu a chodí do něčeho s obavami. I když mám samozřejmě k někomu respekt, protože se jedná o hudební legendu, snažím se k nim přistupovat jako k normálním lidem. Jinak to byl samozřejmě ohromný zážitek. Jedná se o plnohodnotné turné se vším všudy, o jehož chod se stará tým více než sta lidí. A je to super pocit spolupracovat s lidma, které považuji za svoje idoly. No a následně, když jsme se trošku poznali lépe a sedli jsme si i po lidské stránce, řekli jsme si, že bysme zkusili nějaký projekt dohromady. A to byl asi počátek cesty, na jejímž konci byl projekt Kiske/Somerville.

Jak se ty slavné osobnosti chovají k ostatním hudebníkům? Drží se spíš stranou, nebo žijí s kolektivem?

Nemůžu říct, že bych za celou dobu, co tam jsem potkala někoho, kdo by se choval nějak povýšeně. Naopak jsem byla mile překvapená, že celý ten tým lidí je velmi příjemný. Samozřejmě liší se to osobu od osoby, někdo vyžadoval více osobního prostoru, měl třeba svoje auto, nebo jiný hotel. Ale když přišlo na kontakt přímo na pódiu, nebo v zákulisí, tak byli všichni velice vstřícní. Pro Joe Lynn Turnera nebyl problém přijít za námi v cateringu a půl hodiny si s námi povídat o čemkoliv. Člověk by očekával, že by mohli být namyšlení nebo mít nějaké manýry, ale na tomto turné se mi to nikdy nestalo.

Myslíš si, že je velký rozdíl mezi tím, jak probíhá organizování akcí u nás a v zahraničí?

To je záludná otázka. Když to vezmu v globálu, tak rozdíl tam asi je, ale to je dáno různými okolnostmi, třeba technickými podmínkami. Člověk může samozřejmě kdekoliv narazit na to, že něco nefunguje, a to u nás i v zahraničí. Rozhodně nemohu říct, u nás něco na 100% nefunguje a venku všecko na 100% funguje. Já můžu mluvit pouze z vlastní zkušenosti. Je pravda, že na tom zahraničí se mi líbí takový ten profesionálnější přístup. Právě zrovna v Německu, tam je vše vždy předem připravené a domluvené, i když se jedná o větší množství lidí, tak do sebe vždy všecko perfektně zapadá. Ale hlavně se mi tam líbí takový pozitivní přístup. Když se vyskytne nějaký problém, je tam ochota to hned řešit bez zbytečného zdržování. V Česku když vznikne nějaký problém, tak je to horší.

Dobrá zkušenost byla třeba když jsme natáčeli klip k Walk on Water. Byl to pro všechny náročný den, já jsem tam jela hned po koncertu se svou kapelou Doctor Victor v Čechách autem celou noc a vůbec jsem nespala. Natáčely se dva klipy najednou a pracovalo se až do noci, ale i když jsme nabrali nějaký skluz, tak nikdo nebyl nepříjemný. Až do poslední chvíle, i když to trvalo vážně dlouho, se každý smál. Zkrátka profesionální přístup za všech okolností. Ale tím nechci říci, že v Čechách to takhle není jenom popisuji svou konkrétní zkušenost, podobnou z Čech nemám.

Hrála jsi v jedné kapele s Gabrielou Gunčíkovou, které se také daří prosadit v zahraničí. Přijde mi to jako více než náhoda, že zrovna vy dvě jste dokázaly takhle prorazit. Co si o tom myslíš?

Nevím, jestli je to náhoda. Ŕíká se, že různé energie se v životě přitahují a já na takové věci věřím. Troufám si tvrdit, že po dobu, kdy Gabča žila v Praze a co jsme spolupracovaly, tak jsme si jako osoby byly hodně blízko. A tak nějak jsme se vzájemně ovlivňovaly v tom, kam bysme chtěly směřovat, jaké jsou naše cíle a podobně. I když jsme si později šly každá svou cestou, tak si myslím, že Gabča je super zpěvačka i člověk a má velkou perspektivu. Takže mi to přijde přirozené, že se dokázala prosadit. A i když jsou ty naše cesty teď někde úplně jinde, tak o životě přemýšlíme v podstatě stejně.

Budete s projektem Kiske/Somerville vystupovat i živě?

To je otázka na kterou v současné době nemám odpověď, protože Amanda je těhotná. Termín má někdy o prázdninách, takže v tuto chvíli není možné plánovat nějaké koncerty.

A bylo turné původně v plánu?

Samozřejmě by se to nabízelo, když se udělá nová deska, mělo by následovat turné. Ale život občas takhle plány mění. Momentálně není nic naplánované, ale do budoucna nemohu vyloučit, že se to ještě stane.

Ty jsi v tuhle chvíli člen kapely nebo to mají tak, že si na každou desku vybírají jiné lidi?

On je to spíš projekt než standardní kapela, a tak to funguje trošku jinak. Momentálně jsem člen, ale jak to bude do budoucna, to člověk nikdy nemůže vědět, odvíjí se to od okolností.

Máš zkušenosti z různých kapel. Máš i skladatelské ambice?

Někde v nitru v sobě tyhle věci řeším a momentálně se na nich snažím pracovat a rozvíjet se tímto směrem. Ale je to všechno ještě v začátcích a nemohu říct, že bych v nějaké kapele skládala písně, které by byly na 100% moje. Když můžu, snažím se v tom nějak zainteresovat, protože mě to baví, ale zatím jsem v procesu vzdělávání.

Co máš teď před sebou v nejbližší budoucnosti?

Moje aktuální hlavní kapela je Doctor Victor, s kterým hodně zkoušíme. Pracujeme také na nahrávání nějakých skladeb, také máme naplánované nějaké koncerty a letní festivaly. Také mám přes léto naplánované dva koncerty s RMC - Wacken a Rock of Ages, takže to jsou asi nejbližší plány. Ještě mám rozjednaných pár dalších věcí.

Máte třeba s Doctor Victor ambice prosadit se venku?

Neznám kapelu, která by na tuhle otázku vyloženě odpověděla ne. Nicméně si uvědomuju, že tohle není jednoduchá cesta, nevím jestli nějaká kapela v Česku se takhle prosadila. Určitě by to bylo hezké, ale je to strašně težké.

Co bys poradila lidem, kteří by si tě chtěli vzít za vzor a dokázat to, co ty?

Nechci dávat nějaké rady. Sama za sebe to celé vnímám jako proces, který musí člověk podstoupit. A také musí přinést nějaké oběti. Je třeba, aby přesně věděl, co chce a zkrátka snažit se, makat, nevzdávat se. Věřit v to, že to jde, pracovat na sobě a být dobrý člověk. Cvičit a zvládnout jazyk. Jít naproti příležitostem a pokračovat dál a dál. Nikde není psáno, že to nejde, akorát je to těžké a je to dlouhodobý proces. Ale když to tak cítí, měli by podle toho jednat.

Děkuju za rozhovor!