Začněme jednoduše – proč právě kytara? Jak jste se k ní dostal?

To je úplně jednoduché. Když mi bylo asi tak deset let, viděl jsem v televizi nějaký film, kde byla akustická kytara. Nepřišel jsem na to, co to bylo za film, ale zaujal mě hlavně proto, že tam byla hrána melodie s doprovodem dohromady a já něco takového do té doby nikdy neslyšel. Tento moment mě natolik zaujal, že mi to zůstalo v hlavě, to byl ten prvotní impuls. Druhý impuls byl ten, že můj kamarád, soused z vesnice, kde jsem vyrůstal, byl kytarista a měl v té době kapelu, která hrávala v místním klubu. Já je tam tajně lezl poslouchat a byl jsem z toho vždycky úplně odvařený. Tak to byly takové impulsy, které mě přivedly ke hraní na kytaru.

Takže potom následovalo spoustu let práce a dřiny?

Ten kamarád mě nejdřív naučil pár akordů, to mně bylo třináct, byl jsem v pubertě, on byl o deset let starší a nic jiného než kytara nás nespojovalo. Dodnes jsme ale kamarádi, zajímá se o to, co dělám. Nicméně pak jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř, a to byla hrozná dřina, vlastně ještě v šestnácti letech, když jsem nastoupil na hudebku, jsem vůbec neznal noty. V té době ještě neexistovalo moc kytarových škol, a když už jsem se k nějaké dostal, tak jsem nevěděl, co tam píšou. Takže to byla pak těžká práce.

Hodně mladých muzikantů někdy dospěje do stadia, kdy úplně neví, jestli jít dál, překonávají jakousi krizi – zažil jste něco takového? Nebo jste měl jasno v tom, že chcete hrát?

Abych se přiznal, já jsem tuhle krizi nikdy neměl, protože tím, že jsem se k té hudbě dostal až později, zažil jsem učení na zedníka a tvrdou práci, tak jsem si toho hrozně vážil. Než mě vzali na konzervatoř, vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych se kytarou mohl živit. Ale když mě pak přijali, myslel jsem si, že ze mě bude koncertní umělec, hrál jsem klasiku, seriózní hudbu. Jenže po roce mě z konzervatoře vyhodili a tak jsem šel na další konzervatoř, do Teplic. Ani tehdy jsem ale neuvažoval, že bych přestal hrát. Od druhé půlky osmdesátých let jsem se pak do té akustické kytary pustil naplno, založili jsme duo a odjeli učit do Německa.

Jak velkou roli u Vás hrál pedagog?

Velmi důležitou. Měl jsem asi pět profesorů, ale ten druhý profesor Jirmal, mě naučil tolik, že z toho čerpám dodnes. Naučil mě, jak pracovat, byl velmi nekompromisní. Když jsem mu poprvé zahrál, tak mě poplácal po zádech a řekl: „Někdo je zedník, někdo je kytarista, a každej bychom se měli držet toho svýho." Chvílemi jsem ho proklínal, ale vždycky mě to spíš vybudilo, sedl jsem ke kytaře a říkal jsem si, on mi bude říkat, že já mám být zedník? Takže ten sehrál klíčovou roli v mém životě.

Vy učíte (nebo učil jste) i za hranicemi, v Německu – pozorujete nějaký rozdíl mezi přístupem tamních a místních žáků?

Teď už ne, učil jsem tam asi dvacet let. Když jsem tam začínal, tak ten rozdíl trošku vidět byl, u nás ještě nebyla taková ta liberální výchova, jako je dnes. Nejdřív jsem tam učil na Volkshochschule, to je taková škola, kde se učí řeči, tance, muzika... Tam chodili lidé, kteří se chtěli naučit hrát hlavně doprovody. S těmi byl vždycky problém, mysleli si, že přijdou na hodinu, já jim ukážu akordy a oni budou hned vědět, jak se to hraje, jenže tak to není. Jedna věc je naučit se akordy, druhá je vyměňovat a za třetí se naučit doprovod. To byli takoví trošku lenoši. Když jsem pak učil na umělecké škole, bylo to trochu lepší, ale jak měli tu liberálnější výchovu, hodně diskutovali a mnohdy se jim něco nelíbilo, že je třeba nutím hodně pracovat, u nás o tom děti moc nediskutovaly. Teď se to trošku vyrovnalo a děti jsou tu dnes trochu podobné jako tenkrát v Německu, nechce se jim moc pracovat.

Je něco co byste mladým kytaristům vzkázal?

Jestli se někdo rozhodne hrát na kytaru, tak má vlastně jenom dvě cesty – buďto se nějak naučit a nějak to dopadne, stačí to k táboráku a nebo chce být dobrý muzikant a to pak předpokládá naučit se dobře techniku, stupnice, vztahy akordů (to je pak jeho věc, jestli zůstane u tří akordů nebo se vrhne na jazz, nebo klasiku) a co je snad nejdůležitější, naučit se rytmus. Když pak začne určitý žánr, musí ho dobře poznat, ale neměl by se vyhýbat ani jiným vlivům, je potřeba hudbu poznat komplexně.

Na čem pracujete právě teď, co chystáte?

Jako kytarista pracuji na sólové kytaře. Po revoluci jsem vždycky hrál v duu nebo triu, ale poslední čtyři roky jsem se začal zabývat sólovým hraním.V roce 2011 jsem totiž dostal nabídku od jednoho mexického kytaristy, jestli bych nechtěl přijet zahrát do Mexika na jeho festival. Tenkrát jsem mu říkal, že nemám sólový repertoár a nejsem tak zvyklý hrát, ale řekl mi, že na to mám půl roku, ať něco nacvičím. Říkal jsem si, že se nemůže nic stát, risknul jsem to a docela se to zdařilo, hrál jsem tam také pro studenty místní konzervatoře, jinou muziku než znali, ragtimy a úpravy lidových písní... To byl takový začátek mého sólového hraní. Nejvíc mě v poslední době zajímají ragtimy, mám v repertoáru např. Sister Kate nebo Jiffy Jam, ale také mě zajímá skládání a dělám vlastní věci. Teď připravuji CD ke svým šedesátinám, tam bych chtěl mít tak polovinu vlastních věcí, budu tam mít starší nahrávky, které jsme dělali s kolegou Adibem Ghalim v roce 1995 a které jsme objevili, ale hlavně bych chtěl mít na některých těch nahrávkách slavné kytaristy. Domluvil jsem se třeba s Tommym Emanuelem, měl by tam zahrát Laurence Juber, který letos přijede na festival, to je bývalý kytarista od Paula McCartneyho z kapely Wings a také Peppino D'Agostino. Nikdy jsem s nimi nijak víc umělecky nespolupracoval, ale za ta léta se z nás stali dobří přátelé a chtěl bych na ně mít vzpomínku.

Vystupoval jste a ještě vystupujte s íránským kytaristou Shahabem Toulouiem, jak vlastně tato spolupráce vznikla?

To vzniklo tak, že jednou zazvonil telefon a ozval se anglicky mluvící člověk, nějak se představil a sešli jsme se na Zličíně. Říkal, že je kytarista z Íránu a teď tu žije a že ho za mnou posílá zpěvačka Zuzana Navarová. Tak jsme se prostě sešli, já mu něco zahrál, on mně a ani to na nějakou spolupráci nevypadalo. Nicméně brzy potom mi telefonovala kamarádka, jestli bych nebyl schopen zařídit flamenco na nějakou společenskou akci, tak jsem si vzpomněl na Shahaba, zavolal jsem mu. Ještě nám doporučili tanečnice a něco jsme nacvičili, takhle vlastně začala naše spolupráce. Projekt s tanečnicemi už nefunguje a i my se Shahabem jsme se odebrali každý jiným směrem. Takže dnes spolu hrajeme tak dvakrát do roka, a ještě tak dvakrát, třikrát do roka navíc s řeckou zpěvačkou Marthou Elefteriadu. Ale byla léta, kdy jsme spolu hráli hodně.

Ovlivnilo Vás nějak jeho hudební vyjadřování? Írán, to je přeci jen jiná kultura...

Myslím, že na mne to moc velký vliv nemá, moje hraní na něj pravděpodobně také ne, ale nás vždycky bavila právě ta rozdílnost. Natočili jsme spolu nějaké demo, každý jsme do té hudby přinesli něco svého, byli jsme dobře sehraní a lidé na koncertech byli fascinovaní z té souhry a z toho jak se ty kultury prolnuly.

Máte ještě jiné hudební projekty?

Ano mám. Nejlepší a asi nejznámější projekt je skupina Njorek. Kromě mě hraje ve skupině violoncellista Jarda Nejezchleba a citerista Michal Müller. Hrajeme ne moc obvyklé úpravy lidových písniček. V roce 2005 jsme měli s CD „NJOREK" nominaci na žánrového Anděla. Měli jsme hodně koncertů u nás i v zahraničí. Momentálně máme málo koncertů, ale já doufám, že se nám podaří ještě více hrát.

Občas hraji ještě klasiku s houslistou České filharmonie Viktorem Mazáčkem.

Jste známý tím, že oscilujete mezi různými žánry – od toho i název festivalu Kytara napříč žánry. Tíhnete k některému z nich víc?

Nejraději mám ragtimy, tedy hraní synkopických melodií za doprovodu čtvrťových basů. Ragtimy mě naučil hrát hlavně Adib Ghali, se kterým hraji od roku 1989. Hrajeme hlavně tuto muziku, upravili jsme třeba i Dvořákovu Humoresku, Jiřinkovou polku od Smetany, která by měla vyjít na připravovaném CD. Jiřinkovou polku jsme nahráli v roce 1995 a nevěděli jsme kam se ta nahrávka poděla. Říkali jsme si, že už bychom jí asi nenacvičili, protože to bylo těžké, ale naštěstí se nahrávka našla.

Problém je, když hrajete na koncertě jeden žánr, tak to publikum nebaví. Proto jsme repertoár rozšířili. Ať hraji s Adibem nebo se Shahabem, snažíme se repertoár obohacovat o jiné žánry. Teď když hraji sólově, zahrnuje můj repertoár blues, klasiku, používám modernější perkusivní techniky, hraji ragtimy, české lidovky...

Na základě toho vznikl i festival. V době, kdy jsem ho zakládal, zde existovala klasická kytara, jazz nebo rock. Dostali se mi však do ruky nahrávky akustické kytary, kde se hrála melodie, rytmus i doprovod najednou. U nás jsem nikdy nic takového neslyšel. Pozval jsem tedy Petra Fingera na 1. ročník festivalu a jeho prostřednictvím jsem získal mnoho kontaktů na další skvělé kytaristy. Takže jsme na festivalu měli klasiku, fingerpicking, jazz, blues a hráče na různé strunné akustické nátroje jako niněra, citera, quatro, mandolína, perský setár atd. a letos představíme strunný nástoj Chapman Stick...

Čeká nás tedy 18. ročník festivalu, na co se můžeme těšit?

Já ještě nechci dělat reklamu na festival, nicméně asi nejdůležitější bude právě představení Chapman Sticku, v souvislosti s tím chystáme i workshop na Konzervatoři J. Ježka a koncert Steva Adelsona. Zahraje mandolinista Radim Zenkl, studenti uměleckých škol, vítězové kytarových soutěží. Proběhne také 3. ročník kytarové soutěže. Měl by tady být také Laurence Juber a v březnu pak chystáme koncert k mým šedesátým narozeninám, a narozeninám Tommyho Emmanuela, bude to hlavně jeho koncert a já tam pozvu i své přátele a všichni společně zahrajeme. Bude to takový extra koncert v rámci festivalu.

Poprosím Vás tedy o krátké pozvání na festival?

Ano, ať si lidé přečtou program na našem webu (www.kytaranapriczanry.cz), na facebooku. Já doufám, že je teď po krizi a že si lidé najdou čas a peníze na koncerty chodit. V minulých letech byla návštěvnost koncertů trošku problém vzhledem k ekonomické situaci. Před krizí bývaly koncerty skoro vyprodané. Protože na nekomerční festival není tak snadné sehnat prostředky, rád bych všechny pozval na koncerty. Stačí si zakoupit vstupenku a přijít na koncert.