Nevím o tom, že by nějaká kapela jela turné s Big Bandem.
TK: Proto jsme to udělali. Teď je takový zvyk, že všichni nahrávají s filharmonií, tak jsme se shodli, že to nebudeme nikdy v žádném případě dělat. A vzhledem k tomu, že máme na deskách hodně věcí v tomhle stylu, tak jsme si řekli, že to zkusíme s Big Bandem a dopadlo to, jak to dopadlo.
Bylo hodně složité se na ta vystoupení připravit?
TK: Docela jo. Nejdřív jsme to museli hodit do not.
RH: Oni všichni potřebují noty. Bylo jich deset. U každé pecky, co jsme vybrali, bylo nejdřív potřeba udělat aranže, a když jsme si je schválili, tak se to naházelo všecko do not a pak jsme to teprve mohli nacvičovat.
TK: A potom se to docela dlouho zkoušelo.
Podle čeho jste ten Big Band vybírali, měli jste nějaké muzikanty vyhlédnuté?
RH: Vyhlédnuté jsme je neměli, my po Big Bandech nechodíme (smích). Ale byli nám doporučeni Martinem Kumžákem, jež právě ty party pro Big Band dával dohromady, a tak jsme mu důvěřovali.
Když se vrátím zpátky k prvním deskám, tak ta hudba se od současné tvorby dost lišila. Přesto lidé mají stále tendenci vás posuzovat podle těchto starých nahrávek. Jak se na to díváte?
TK: To je u každé kapely, každý nějak začínal. Za těch pětadvacet let tak určitě vývoj je, ale není to nic účelového. Přinesu písničku a buď se líbí kapele, nebo ne. Když se líbí, tak je na desce, když se nelíbí, tak se vyhodí. Nejedeme podle nějakého plánu.
RH: Co se týká nahrávání, tak samozřejmě dnes máme mnohem širší možnosti, než když jsme začínali. Dřív nás nahnali do studia a za tři týdny to muselo být hotové i s míchačkou. To muselo jít raz dva, nahrát kytary, basa, zpěv, smíchat a šlo to do prodeje. Teď máme možnost si s tím trochu hrát. Takže ono to možná vypadá, že to zní jinak, ale v podstatě je to tím, že na to teď máme víc času. Můžeme si s tím víc hrát, to ze začátku nešlo.
TK: První desku jsme měli za týden hotovou.
MŠ: Já si myslím, že ti lidé, co nás takhle posuzují, nás ani neslyšeli. Já to občas vidím, když je třeba nějaká debata o nás na internetu, tak tam létají pojmy jako agrometal a burani. Já si myslím, že to jsou lidi, co od nás slyšeli tak maximálně Žízeň nebo Pohodu. To samozřejmě jsou buranské písničky, co si budeme povídat, ale je to tak schválně. Některé texty jsem psal tak, aby to znělo jako "že si kluk z vesnice někde v hospodě zpívá písničku".
Zkoušel někdy u vás textovat i někdo jiný než Milan?
RH: Já. Dokonce jsem si i sám nazpíval. Ale Josef řekl, že je to blbost a hrát to nebudeme (smích).
Dnes je běžné, že kapely třeba v rámci výročí přehrávají nějakou svou slavnou desku. Kdyby vám třeba nějaký pořadatel festivalu nabídl, že byste udělali set, ve které byste přehráli celé debutové album, jak byste se na to tvářili?
TK: Já si myslím, že bychom do toho asi nešli. On už tu desku dneska ani nikdo nezná.
RH: Ono je už dneska vidět, když třeba dáme jednu pecku z Má ji motorovou, že ty lidi to už neznají. Lidi, co jsou třeba naše ročníky, tak to poznají, ale ti na to nereagujou. Mladší lidi to vůbec nepoznávají, obzvláště tu první desku.
Jak velký je rozdíl v tom, co děláte po koncertě teď a co jste dělali ve vašich začátcích?
RH: Už to není takový pekelný, ale pořád si někam na pivo zajdeme.
A vídáte se i když zrovna nejste na turné nebo nenahráváte?
TK: Občas jo. Tři z nás jsou pořád z Teplic. Sice to není nějak pravidlem, ale sejdeme se.
Nikdy jste neměnili sestavu, to je dost zvláštní úkaz, čím si to vysvětlujete?
RH: Nám naopak přijde nenormální, když se ty muzikanti protáčej.
TK: Držíme při sobě.
A byli jste někdy v té situaci, že jste někoho chtěli vyhodit nebo chtěl někdo odejít?
TK: Do takového stavu to nikdy nezašlo.
RH: Jasně, pohádali jsme se, ale druhý den jsme šli zase na pivo. Naštěstí nejsme ženský (smích). Chlapi se vždycky nějak dohodnou.
Jak vlastně trávíte volný čas, když nejste na turné nebo nenahráváte?
RH: Flákáme se (smích).
TK: Jdeme si třeba zabrnkat do hospody na španělky. Josef má muzikály, jinej je na rybách. Já se občas rád projedu na motorce s partou.
Proč koncerty v novém setu nejsou k dostání i na nosičích blu-ray?
MŠ: My jsme blu-ray udělat chtěli, už minule, něco snad dokonce na blu-ray i vyšlo (Po čertech velkej koncert pozn. aut.). Tyhle věci má na starosti spíš náš manažer. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že jsme na to neměli čas, ale nakonec k tomu nedošlo, tak jsme to nechali být.
Je pro vás těžké se při psaní textů neopakovat?
MŠ: Je. Taky se občas opakuju, ale vždycky to pak nějak zašmoulím, aby to vypadalo, že je to o něčem jiném. To je asi stejné pro každého textaře. Když si člověk poslechne třeba Nohavicu nebo jiné, ti většinou píšou o lásce, takže se opakují celý život. Já o lásce nepíšu, většinou, takže to je složitější. Ale je fakt, že píšu o věcech, který se prožily a teď se už prožívá míň věcí, než kdysi, takže si už musím i vymýšlet nějaké příběhy, třeba Western Boogie je fakt vymyšlená. Nebo Ebeni jsou taky vymyšlený, i když lidi si myslí, že se to vážně stalo.
