Robert Allen Zimmerman, což je občanské jméno hudebníka židovského původu Boba Dylana, se narodil 24. května 1941 v americkém státě Minnesota. Umělecká kariéra tohoto velikána nečítá pouze zvukové nahrávky, ale taktéž texty, literaturu a poezii. Na umělcův kladný vztah k zmíněné tvorbě odkazuje taktéž jeho pseudonym, který připomíná velšského básníka Dylana Thomase, který je znám velmi osobitým poetickým jazykem navazujícím na velšskou tradici.

Hudbu a literaturu, v jeho pojetí jednoduše, spojil v jedno. V šedesátých letech se postupně setkává s folkovou vlnou, která žánru dopomohla získat větší sílu mezi ostatními. Zprvu Dylan poslouchal rádio, především country a blues, a úplně první koncerty vystavěl na převzatých písních. Velkým vzorem se pro jeho tvorbu a další směřování v hudbě stal folkový bard Pete Seeger a Woodrow Wilson „Woody“ Guthrie.

„Woody ležel v nemocnici v New Jersey a obvykle jsem tam jezdil autobusem. Cesta trvala hodinu a půl a poslední kilometr jsem musel dojít pešky. Nemocnice připomínala středověkou pevnost a byl to v podstatě blázinec bez jakékoli duchovní naděje,“ říká o americkém folkovém zpěvákovi a průkopníkovi protest songu samotný Dylan ve své knize Kroniky. „Vždycky mě požádal, abych mu přinesl cigarety Raleigh, odpoledne jsem mu většinou hrál jeho písničky.“

Dylan v knize taktéž popisuje, jak mu Woody přenechal krabici textů a básní, které ještě neměly melodie. „Prozradil mi, že je má schovaný ve sklepě ve svém domě a pokud o ně budu mít zájem, mám zajít za jeho ženou.“ Woody, jehož nejznámější skladbou je This Land Is Your Land, trpěl dvanáct let až do své smrti dědičnou nervovou chorobou, tancem sv. Víta, a během jeho pobytu v nemocnici ho Dylan často navštěvoval. Arlo Guthrie, který je pokračovatelem folkové rodinné tradice, je jedním z osmi Woodyho dětí.

Velmi důležitým místem se pro Boba Dylana jako i pro mnohé tehdejší umělce stala newyorská čtvrť Greenwich Village. Na počátku své kariéry zpíval taktéž s folkovou zpěvačkou Joan Baez, která často v České republice koncertuje dodnes. Na první album v roce 1962, pojmenovaném jednoduše dle jeho pseudonymu, nazpíval několik tradicionálů, které upravil do vlastních aranží. Naopak s druhou deskou, která vyšla o rok později, již nastupuje s vlastním repertoárem, ve kterém se objevuje Blowin´ in the Wind.

Nepokojná šedesátá léta jsou pro Dylanovu tvůrčí osobnost velmi přívětivá a inspirativní. The Times They Are a-Chagin´ přináší desku s baladami o chudobě, rasismu i celkově měnící se situaci ve společnosti a Dylan se již výhradně představuje jako skladatel a textař protest songů. Každý rok se přihlásí s dvěma novými nahrávkami, ale žádná skladba z jeho pera není slabá. Každé z alb je takřka převratem na hudební scéně. Například na Highway 61 Revisited se objevují dnes již legendární skladby Like a Rolling Stone, Tombstone Blues či Ballad of a Thin Man.

Zlomovou se stala taktéž Blonde on Blonde, která ovlivnila nejednoho hudebníka. V knize Pokoj plný zrcadel – Životopis Jimiho Hendrixe píše její autor Charles R. Cross následující: „…Jimiho realitu toho večera nezměnila pouze halucinogenní droga. Když vyčerpali zásobu singlů, roztáčeli znova a znova Blonde on Blonde, jakoby desce nedokázali odolat. Jimi Lindě Keithové řekl, že je Dylanovým obdivovatelem, a oba jeho novinku shodně označili za dílo génia… Jimi ji později označoval za svou nejoblíbenější Dylanovu desku.“

Během této doby již jeho tvorba zahrnuje také rockové prvky, ke kterým se plně navrací v elektrifikované podobě o něco později. Na konci šedesátých let také experimentuje s country na desce Nashville Skyline, na které se objevuje duet s Johnnym Cashem Girl from the North Country. Na dvanácté řadové album Pat Garrett & Billy the Kid nahrává slavnou píseň Knockin´ on Heaven´s Door, která je často mylně označována za autorský počin skupiny Guns N´ Roses.

V sedmdesátých letech pokračuje ve zběsilém vydávání studiových alb, střídá desky poskládané pouze z tradicionálů a starších lidových písní s vlastní tvorbou. Inspirací k autorským skladbám mu jsou i krátké příběhy z novin, které zpracovává do básnické podoby. Příkladem je protirasistická píseň z alba Desire nazvaná Hurricane, kde obhajuje křivě odsouzeného černošského boxera a vypráví ve více jak osmiminutové skladbě jeho příběh.

Album Slow Train Coming se žánrově přibližuje rockové, spirituální a gospelové hudbě, Dylan zde více čerpá z náboženství, jeho filosofie a vyjadřuje vlastní víru. Nahrávka měla ještě dvě pokračovatelky v podobném stylu – Saved a Shot of Love. Poté se přiklání znovu k rockovému zvuku. Jeho vystoupení, kdy místo akustické kytary nasadil plně zapojenou kytaru do elektriky, zprvu nebyla jeho fanoušky dobře přijata.

V osmdesátých letech nahrává kromě gospelové trilogie dalších pět alb. Frekvence nahrávek se oproti předešlým dvěma desetiletím snižuje, Dylan se na čas usídlil v rockovém pojetí, což mu vydrželo až do let devadesátých. Na deskách hraje na akustickou a elektrickou kytaru, foukací i tahací harmoniku a piano. Rockový sound ovlivňuje prostřednictvím blues, americany a country na Time out of Mind, kde se vyskytují skladby Standing in the Doorway či Highlands.

Nikdy nekončící turné a nové album Tempest

Pro jeho tvorbu je kromě textové propracovanosti a epičnosti také typická kytara a foukací harmonika. Velmi výrazný se zdá na první poslech také Dylanův hlas. Zpěvák nezpěvák má ihned rozpoznatelný projev a nezaměnitelný zpěv, jenž připomíná krákot. Již v roce 1988 zahájil sérii koncertů nazvanou Neverending Tour, se kterou objíždí doposud svět. Naposledy navštívil Prahu v červnu 2010, kdy vystoupil v O2 Areně. Představil se s doprovodnou kapelou a vybíral z velkého množství skladeb, nicméně publiku neukázal mnoho vstřícnosti, pouze odprezentoval daný set bez větších emocí a přívětivosti k posluchačům. Jeho odtažité a neobvyklé vystupování na veřejnosti již po několik let patří k jeho image.  

V průběhu posledního desetiletí Dylan natočil alba se známými skladbami jiných interpretů, znovu experimentuje se žánry, přidává více bluesových, folk-rockových i countryových skladeb. V roce 2009 natočil čistě vánoční album Christmas in My Heart. Důležité jméno, které nelze opomenout, je Jack Frost, což je jméno producenta Dylanových alb. Avšak nejedná se o nikoho jiného, než o další pseudonym samotného Dylana.

Když opomeneme všechny kompilace a alba, kde nalezneme Dylanův doposud nevydaný materiál z 60. a 70. let, jeho prozatím poslední, třicátá pátá studiová deska pochází z roku 2012. Tempest, jejíž název může evokovat až shakespearovské časy a jeho dílo Bouře, je složená z deseti autorských kousků ve folk-rockovém, typicky dylanovském svérázném stylu.

Muzikantova kariéra je opravdu výživná, zahrnuje hodně živých vystoupení, která v mladém věku dokázal odehrát i zády k publiku, mnoho spoluprací a skladeb, ze kterých nyní na každém koncertu vybírá jiné dle momentální nálady. Uvidíme, s jakými vybranými kousky se představí po čtyřech letech na pražském koncertu 2. července znovu v O2 Areně.