Beth Hart je umělkyní, kterou nelze jednoduše zařadit. Blues, rock, soul, gospel, pop i jazz se v její tvorbě prolínají naprosto přirozeně a dávají vzniknout osobitému hudebnímu světu, v němž hraje hlavní roli opravdovost. Zpěvačka pocházející z Los Angeles během kariéry spolupracovala například s Jeffem Beckem, Joem Bonamassou nebo Slashem a dlouhodobě patří k nejrespektovanějším ženským hlasům bluesrockové scény. Vedle nezaměnitelného vokálu je zároveň výbornou pianistkou a autorkou skladeb, které se nebojí otevírat velmi osobní témata včetně psychických problémů, závislostí nebo vnitřních démonů.
Pražský koncert trval necelé dvě hodiny a opět potvrdil, že Beth Hart nepřijíždí odehrát rutinní program. Repertoár sestavila zcela jinak než při minulých návštěvách a stejně jako během celého turné vytvořila unikátní večer pouze pro tento konkrétní okamžik. Už samotný nástup měl svůj charakteristický rukopis. Při skladbě If You Wanna Hold Me scházela po schodech mezi fanoušky, než dorazila ke svému pianu Yamaha, které se na velkou část večera stalo centrem celého koncertu.
Od úvodních minut bylo zřejmé, že tentokrát půjde o mnohem melancholičtější a niternější set než při některých předchozích pražských vystoupeních (v Lucerna Music Baru, ve Foru Karlín či O2 Universu). Samozřejmě nechyběla dravost a energie ve skladbách jako Bad Woman Blues, ale dominantní roli hrála emocionalita, křehkost a hluboké osobní výpovědi. Silně zapůsobila především temná War in My Mind, odkazující na její boj s psychickým onemocněním, kvůli němuž byl ostatně pražský koncert původně přesunut z 10. listopadu 2025 právě na květnové datum. V této skladbě se naplno ukázalo, jak otevřeně dokáže Beth Hart pracovat s bolestí, depresí i vlastní zranitelností.
Během večera zazněly také Swing My Thing Back Around, Never Underestimate a Girl, starší Crashing Down nebo klavírní St. Teresa, kterou si střihla téměř intimně sama u piana. Velmi osobně působila také novější Heartbreak Girl, vystavěná především na klavíru a emocích, zatímco publikum rozproudila syrovější a odlehčenější Wash Your Feet You Stinky Motherfucker.
Uprostřed koncertu přišel akustický blok. Beth Hart vyměnila piano za kytaru a její dlouholetý spoluhráč Jon Nichols, s nímž vystupuje už zhruba šestadvacet let, odložil elektrickou kytaru a přešel na akustickou. Právě v této poloze dostaly skladby jako Ugliest House on the Block ještě silnější atmosféru. Na pódiu navíc fungovala mimořádně sehraná chemie celé kapely. Nový bubeník Todd Wolf do čtyřčlenné sestavy skvěle zapadl a baskytarista Tom Lilly chvílemi doprovázel Beth pouze s kontrabasem, což některým skladbám dodalo téměř klubový charakter.
Koncert pokračoval dalšími silnými momenty v podobě temné Woman Down nebo novinky Don’t Call the Police, která vypráví o jejím dřívějším partnerovi, avšak ne příliš hezký příběh. Právě zde bylo patrné, že Beth nestaví své skladby na prvoplánových refrénech či efektnosti. Její hudba nese příběhy, myšlenky a hluboké emoce. Každá skladba působí jako osobní výpověď, kterou posluchači nevnucuje, ale nabízí ji s odzbrojující upřímností.
Přídavek obstaral legendární cover I’d Rather Go Blind od Etty James. Nejen v této chvíli se naplno ukázalo, proč bývá Beth Hart často přirovnávána k Janis Joplin. Její hlas zněl neuvěřitelně hutně, silně a přitom absolutně přirozeně. Nešlo o technickou demonstraci pěveckých schopností, ale o emocionální explozi, která publikum doslova pohltila. Takový prožitek zkrátka nejde srovnávat s mnoha umělci. Málokdo je toho opravdu schopen.
Závěr patřil přemýšlivé There In Your Heart. Beth Hart si během poslední skladby sedla na okraj pódia, později si při sóle ostatních nástrojů dokonce lehla a zcela se ponořila do hudby i reakcí publika. Několikrát bylo vidět, jak ji fanoušci dojímají téměř k slzám. Objímala se s nimi, komunikovala spontánně i se zvukaři a působila nesmírně lidsky, přátelsky a otevřeně. Přes všechnu emocionalitu však zůstávala absolutní profesionálkou.
Beth Hart je jednou z mála současných interpretek, které se před publikem nebojí ukázat úplně všechno. Právě v tom spočívá její síla. Nehraje role, neskrývá slabosti a nesází na vypočítavé efekty. Její hlas je pevný, neotřelý a nezaměnitelný, přesně takový, který na ženské rockové scéně od dob Janis Joplin bolestně chybí. Zároveň jde o autorku skladeb, které mají obsah, hloubku a skutečné poselství. V době AI je zázračným příkladem, že pravou hudbu zkrátka stroj nenahradí, a k prožitku stačí jen hudba. Dobrou zprávou je, že další příležitost zažít tuto emocionální jízdu přijde poměrně brzy. Beth Hart se do pražského Kongresového centra vrátí už 2. března 2027. A pokud něco její koncerty dokazují opakovaně, pak to, že žádný večer s ní nikdy nebude stejný.
