Opera a trumpeta

Poprvé se jeho jeho hlas dal zaslechnout 10. července 1942 v Portsmouthu ve státě New Hampshire. Dítku narozenému do italsko-americké rodiny zapsali do rodného listu jméno Ronald James Padavona. Dětství strávil ve městě Cortland, ve státě New York, odkud jeho rodiče pocházeli a kam se krátce po jeho narození zase vrátili. Je s podivem, že ačkoliv se zařadil mezi nejvýraznější muzikanty své generace, neměl v podstatě žádné hudební vzdělání, pokud tedy nepočítáme hraní na trubku. S tím začal v pěti letech a dotáhl to až na nejmladšího člena orchestru na střední škole. Hudbu ale miloval odmalička, ze začátku hlavně operu, jmenovitě amerického tenora Maria Lanzu. Mezi jeho další zájmy patří fantasy literatura, hlavně díla sira Waltera Scotta, a také sci-fi. To se samozřejmě výrazně odráží i v pozdější tvorbě.

V pubertě objevil rock'n'roll a od té chvíle pro něj nebylo cesty zpět. Začalo to v roce 1957 školní kapelou Vegas Kings, později přejmenovanou na Ronnie and the Rumblers a následně na Ronnie and the Red Caps. V této sestavě začal právě jako trumpetista, ale rychle se chopil mikrofonu a naučil se na basu. Ronnie and the Red Caps vydali dva singly, přičemž Dio nazpíval až ten druhý, "An Angel Is Missing"/"What'd I Say". Zprávy o tom, kde přišel Dio ke svému pseudonymu, se různí. Někteří tvrdí, že byl inspirován mafiánem Johnnym Diem, jiní, že s ním přišla Jamesova babička, která prohlásila, že má hlas od boha a měl by být nazýván Dio. Ať už to bylo jakkoliv, zpěvák ho použil už na výše uvedeném singlu, jenž spatřil světlo světa v roce 1960 pod vydavatelstvím Seneca.

Ve stejném roce Dio maturuje. Ačkoliv je mu nabídnuto stipendium na prestižní Juiliard School of Music, Dio se rozhodl pro kariéru ve světě rock'n'rollu. Nastupuje tedy na univerzitu v Buffalu, kde studuje farmakologii, ale po roce studia zanechá. Tou dobou kapela opět mění jméno, tentokrát na Ronnie Dio and the Prophets. Pod tímto názvem v domovském státě působí sedm let. Vydají několik singlů a jedno LP se záznamem vystoupení v klubu Domino's. Ačkoliv některé singly vycházejí pod Diovým jménem jako sólové, kapela nahrála všechny.

V partě elfů

Po rozpadu Prophets Dio s kytaristou Nickem Pantasem rychle dávají dokupy novou sestavu, s níž vyrazili v roce 1967 do světa pod názvem The Electric Elves. V únoru následujícího roku jejich činost pozastavila tragická dopravní nehoda, při níž se zranila většina členů sestavy, přičemž Nick Pantas zaplatil cenu nejvyšší. Po zotavení pokračovali stávající členové pod názvem The Elves a v roce 1972 se jméno změnilo na konečné Elf. Ve stejném roce zaujali členy Deep Purple Rogera Glovera a Iana Paice. Ti se ujali produkce eponymního debutu, který vyšel v srpnu 1972. Následně si Elf užívali slušný úspěch jako předkapela těchto gigantů. Někdy v době vydání prvního alba se Dio zbavil pozice basáka a soustředil se pouze na post vokalisty.

V následujících třech letech Elf vydali ještě alba Carolina County Ball (1974) a Trying to Burn the Sun (1975). Dio se také podílel na nahrávání Gloverovy sólovky The Butterfly Ball and the Grasshopper's Feast. Nejvíce ale Elf padli do oka Ritchiemu Blackmoreovi. Ten nebyl ani trochu spokojený se směrem, jaký Deep Purple nabrali albem Stormbringer, a chystal se udělat pro sebe. Slovo dalo slovo a Elf se ještě přad vydáním své třetí desky stali Ritchie Blackmore's Rainbow. Úspěch stejnojmenného alba z roku 1975 slavného kytaristu přesvědčil k opuštění řad Deep Purple a pokračovat novým směrem.

Ve stínu duhy

Jedním z prvních kroků nicméně bylo zemětřesení v sestavě Rainbow, které nakonec ustál pouze Dio, který ve stejné době začal na Blackmoreovu radu používat i druhé jméno James. "Práce s ním byla nesmírně těžká," vzpomínal později na Blackmorea bubeník Ricky Munro, "nikdy jste nevěděli, kdy se otočí a řekne 'Máš padáka'". Diúv zpěv mu však v té chvíli vyhovoval, navíc se vokalista významně podílel i na skládání a hlavně textování. V sestavě nakonec zakotvili basák Jimmy Bain, americký klávesista Tony Carey a bubeník Cozy Powell.

Rainbow se vrhli do kolotoče showbusinessu, vyrazili na turné, na kterém poprvé představili megalomanskou scénu, jejímž centrem byla dvanáctimetrová, počítačem ovládaná duha, tvořená třemi tisícovkami žárovek. Její spotřeba proudu byla tak velká, že občas rušila nástroje. V únoru následujícího roku vyšla deska Rising. Rainbow si budují pověst skvělé koncertní kapely, jejíž vystoupení zahrnují velké množství improvizace. Carey později vzpomínal: "Zkoušení bylo vpodstatě velmi stručné, nezkoušeli jsme nic, jenom strukturu skladeb a ukončení, celé to bylo velmi volné, opravdový progresivní rock."

Jenomže vyhovět Blackmoreovým nárokům nebylo vůbec snadné. Například Carey byl z kapely vyhozen, jelikož jeho styl hraní byl prý pro kapelu příliš komplikovaný. Následně se do sestavy vrátil, Blackmore nedokázal najít náhradu. Album Long Live Rock'n'roll z roku 1978 nicméně vzniklo opět v nové sestavě, Blackmore dokonce nahrál sám basové party ke čtyřem písním. Nakonec došlo i na Dia, to když se Blackmore rozhodl vydat se s Rainbow komerčnějším směrem a opustit cestu fantasy námětů. Dio to odmítl a kapelu opustil.

Dobré časy v řadách gigantů

Byl rozhodnutý dát dohromady vlastní sestavu a vydat se na sólovou dráhu, ale než se tak stalo, přišel telefonát od Tonyho Iommiho. Ten byl nespokojený se situací v Black Sabbath a chtěl se dohodnout na spolupráci v nové kapele. Je krajně kuriozní, že tip na bývalého zpěváka Rainbow obdržel od Sharon Ardenové, budoucí Ozzyho manželky. Situace nakonec vyvrcholila Ozzyho vyhazovem z řad Black Sabbath a Diovým nástupem na jeho pozici v červnu 1979. Sestava údajně chtěla nejprve vystupovat pod názvem Sabbath, ale po návratu basáka Geezera Butlera se kapela vrátila k původnímu jménu. Co se výrazně změnilo, byl styl, jelikož těžko si lze představit zpěváka, který by se od Ozzyho Osbournea lišil víc než Ronnie James Dio. "Byli úplně odlišní," vysvětluje v jednom rozhovoru Iommi, "nejenom hlasově, ale hlavně přístupem. Ozzy byl skvělý showman, ale když nastoupil Dio, bylo to úplně jiné kafe. Byl jiný hlasově, měl jinou pracovní morálku, úplně jiný postoj ke zpívání. On zpíval přes riff, tam, kde Ozzy riff následoval, jako třeba v Iron Man. Ronnie nám ukázal skládání z nového úhlu." V dubnu 1980 vyšlo album Heaven and Hell, nadšeně přijaté jak kritikou, tak komerčně. Zdálo se, že Dio se v sestavě rockové legendy definitivně zabydlel a vlil jí do žil novou krev. V srpnu 1980 dostala idylka první trhlinu. Ze sestavy se (nejspíš doslova) odpotácel zakládající bubeník Bill Ward. "Bylo pro mě prostě nepředstavitelné jít na pódium bez Ozzyho," vysvětluje, "a tak jsem chlastal, 24 hodin denně, můj alkoholismus se vymknul kontrole."

Čtěte také: Black Sabbath 2013? Bůh metalu není mrtvý

Na jeho místo nastoupil Vinny Appice. Následující deska Mob Rules byla sice fanoušky přijata kladně, dobová kritika však jejich nadšení nesdílela. Zásadní neshody do řad Black Sabbath ale vnesla až příprava živáku Live Evil. Bývalý label kapely z Anglie totiž vydal bez jejich vědomí živák Live at Last, s nímž nebyli vůbec spokojeni. Rozhodli se proto vydat vlastní koncertní záznam. Jenomže při jeho přípravě došlo k zásadní roztržce. "Ronnie chtěl větší rozhodovací pravomoce," tvrdí Iommi, "Geezerovi se to nelíbilo a problém byl na světě. Když jsme dávali dohromady Live Evil, všecko šlo do háje. Ronnie to chtěl dělat po svým a zvukový inženýr ve studiu nevěděl co dělat, protože Ronnie mu říkal něco a my jsme mu říkali něco jinýho. Nakonec nezbylo než si přiznat, že je po všem, kapela skončila." "Když přijde na zpívání, nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Nikdo! Protože nikdo z nich tomu nerozumí jako já, takže si dělám věci po svým," vysvětluje Dio, "nemůžu Live Evil ani slyšet, je tam příliš problémů. Když se podíváte na seznam účinkujících, zpěvák a bubeník jsou uvedeni stranou. Otevřete album a sami uvidíte, kolik fotek tam je Tonyho a kolik mě a Vinnyho."

Věk svatého potapěče

V listopadu 1982 Ronnie James Dio s Vinny Appicem opustili Black Sabbath a okamžitě založili seskupení pod názvem Dio. Do party přibrali kytaristu Viviana Campbella a basáka Jimmyho Baina. A jackpot trefili hned první deskou, dnes už legendárním albem Holy Diver, které vyšlo 25. května 1983. Zpěvák si ve vlastním seskupení konečně užil vytoužené tvůrčí svobody. Zbývající část osmdesátých let byla pro něj zlatou érou, během níž vyšla úspěšná alba Last In Line (1984), Sacred Heart (1985) a Dream Evil (1987). S počátkem nové dekády přišel ústup ze slávy, předznamenaný albem Lock Up the Wolves (1190).

Během následujícího turné došlo k setkání s Geezerem Butlerem a zdálo se, že staré neshody jsou zapomenuty, jelikož ti dva společně přemluvili Iommiho k obnovení staré sestavy Black Sabbath. Album Dehumanizer vyšlo v červnu 1992, reunion ale neměl dlouhého trvání, v listopadu 1992 už byl Ronnie zase ze sestavy venku a dal do kupy nový lineup Dio. Devadesátá léta mu ale zdaleka nesvědčila tak, jako dekáda minulá, a i když se na albech Strange Highways (1993) a Angry Machines (1996) snažil držet krok s dobou, u fanoušků (narozdíl od kritiky) pochopení nenašel. Až začátek nového tisíciletí znamenal návrat na vrchol s comebackovým koncepčním albem Magica (2000), které znamenalo návrat k soundu ze starých zlatých časů. Úspěch zaznamenala také následující alba Killing the Dragon (2002) a Master of the Moon (2004). To se ovšem nečekaně stalo posledním albem v historii tohoto seskupení, ačkoliv již probíhaly horlivé přípravy na nahrávání Magicy II & III.

Nebe, nebo peklo?

Kapelník totiž opět vyslyšel volání Tonyho Iommiho. Původně se mělo jednat pouze o nahrání dvou nových skladeb pro výběrovku Black Sabbath Dio Years. Na kompilaci, vydané v dubnu 2006, se nakonec nacházejí novinky tři. Povzbuzena kladným přijetím, kapela nakonec s Butlerem a Appicem v sestavě vyrazila desku podpořit i živými koncerty. Jelikož v té době již opět existují Black Sabbath v původní sestavě s Ozzym a Wardem, čtveřice se rozhodne vystupovat pod názvem Heaven & Hell. A tour se setkalo s ohromujícím ohlasem. Časopis Classic Rock ho neváhal odměnit cenou pro Comeback roku 2007. A protože čas otupil všechna ostří a chemie v kapele je skvělá, následuje v dubnu 2009 nová studiová nahrávka The Devil You Know. Další úspěšné turné se nakonec ukáže být Diovým posledním.

Rakovina žaludku je mu diagnostikována v listopadu téhož roku. Ačkoliv prognózy jsou nejdříve příznivé, zpěvák nakonec svůj poslední boj prohrává a 16. května 2010 umírá. Nezanechal po sobě pouze rohy, onen pozdrav všech metalistů, který údajně vynalezl, ale hlavně spousty skvělých skladeb a inspiraci pro všechny, kteří by chtěli jít v jeho šlépějích.

"Měl jsem ohromnou dávku profesionálního tréninku díky trubce, hudební teorii, komponování a vystupování (později na basu). Původně jsem sám sebe vůbec neviděl jako zpěváka, v té roli jsem se ocitnul z nouze... Mé nejstarší nahrávky se těžko shání, ale je možno vystopovat můj vývoj od počátku, pokud hledáte dost důkladně. Snažil jsem se vyvinout osobitý pěvecký styl, který by byl okamžitě rozeznatelný a zároveň příjemný na poslech a také dostatečně melodický, aby dokázal udržet krok s jakýmkoliv nástrojem. Nikdy se mi nedostalo profesionálního pěveckého vzdělání, ale také nejsem tak úplně samouk. Jak dlouho mi trvalo, než jsem svůj styl vyvinul? Pořád ho vyvíjím. Stále se snažím zkoušet něco nového, ale popravdě ten typický Diův styl přišel na svět poměrně brzy. Řekl bych, že sám sebou jsem se stal někdy během let s The Electric Elves a Elf. Má vokalizace, protože můj zpěv a moje řeč se výrazně liší. Moje řeč taková hluboká a "váhavá", ale proces přechodu do "zběsilého smrtelného vytí" byl vlastně velmi snadný. Ale hlavně se můj hlas hodně zpevnil, když jsem se začal muzikou živit."