Jano Svetlan Majerčík pochází ze sousední slovenské krajiny, která k němu neodmyslitelně patří. Přemýšlivý člověk, jehož předkové se uměním vždy zabývali, vnáší do svého života, ale i tvorby mnoho z přírody. Studiová alba začal Jano Majerčík vydávat až od roku 2006. V tomto roce natočil desku s třinácti skladbami s názvem A já som z východnej. S prvními tóny úvodní Lanová košielka již předvídá atmosféru, ve které se bude celé album neustále variovat a navracet se k ní. Tradice je jedním z pojmů, který se v tvorbě kytaristy a zpěváka přetváří různými způsoby. V Košielce, kterou si v textu nasazuje a chce získat taktéž novou, vyznívá opravdu nezvyklá práce s hlasem, třesoucí se tóny na konci veršů či slok se s naprostou přesností vyjímají v rytmu.

Poklidnou a melancholickou atmosféru naopak navodí následující Šel krajom šuhaj, který náděj rozdával. Každodenní život šuhaje neodmyslitelně utváří hudba, která je jedním z témat, stejně jako rodina až ve velikosti Slovanů. Nad teskným doprovodem kytary pokládá otázku o záchraně rodné země.

Typickým rysem (který je například vidět právě ve jmenované skladbě) se stává korespondence mezi velmi přemýšlivými, hloubavými texty, které se nebojí otázek, a hudební kompozicí. Synkreze hudebního a literárního (mohli bychom říci lyrického, ale často se v kratších útvarech textů objevují i epické prvky) druhu umění zde žije bok po boku a nelze ji oddělovat. Však kdyby se leckteré texty přepsaly, fungovaly by jako samostatné básnické celky, jak se u folkových textů občas stává. Jano Majerčík je příkladem, který dokáže vyvážit oba dva prvky a jejich spojení, na první pohled jednoduché – text a kytara – dokáže v posluchači zanechat neuvěřitelně hluboký prožitek.

Přírodní koloběh a píseň o něm

Motivy přírody zastupuje Zakukala kukulienka s rázným rytmem a zcela odlišným pojetím melodie od prvních dvou zmíněných skladeb. Krajina v textu přináší pocity, které lidé přejímají ve svých domovech – slunce vysvitne, všichni se radují a zpívají. Stejně tak umění – zpěv a téma písně – ožívá v samo v sobě.

Velmi pestrá tematika, která se na debutovém albu objevila, je zahrnuta také v písni Dochodcovia viděna v netradičním pojetí posledního období života. Příběh starších lidí vypráví obecně, s citem, a i kdyby se zde nabízely po prvním poslechu otázky klišé nebo patosu, když se posluchač vícekrát zaposlouchá, vidí neskutečně výstižné zpracování, které se zcela vyjímá. K smutnému textu volí nenásilný, tišší zpěv, který je doplňován plynulým rytmem kytary.

Střídání pochmurných, mollových melodií s energickými, rytmickými je pro první desku typické (v další tvorbě již tento vzorec nenacházíme v tak hojném zastoupení). Písně, které připomínají tradiční folklór, kde zvýrazňuje svůj zpěv, tóniny i různé polohy, mísí se skladbami typicky folkovými, ve kterých využívá rázné akordové kytary. Ve Všetci sme strašne zleniveli se vyjadřuje k současným tématům lidí, jejich směřování, myšlení a kontrastům žití. Vtipem dokáže apelovat na posluchače, který se zamýšlí nad pravdivostí veršů doplněných typicky folkovým refrénem. Stejnojmenná skladba s celým albem se navrací do žijící historie a využívá prostředky tradiční východní slovenské písně, kde pracuje i s emocionálními citoslovci.

Uklidňující kytarové vybrnkávání využívá ve skladbě Vedrussa, kde k sobě připodobňuje milostné téma a přírodu. Koherence soudobého fenoménu techniky v případě skladby Mobily a zcela tradičního výrazného zpěvu i využití perkusí Michala Vrbňáka představuje s vážností kontrast dvou světů. Velké téma smrti vyplývá na povrch v Znamenie z druhého brehu, kde využívá propojení osudu, lásky, znovuzrození. Výhodne som prodal zakončuje folkovou cestu s nadsázkou, uvolněností v rytmu i ironií.

Jelikož měl hudebník mnoho inspirace a chuti tvořit, ve stejný rok vydává taktéž nahrávku Dieťa veku Vodnára. Není překvapivé, že právě proto, že album vychází v krátké časové posloupnosti, materiál navazuje na předešlou desku, pokračuje ve stejném žánru a přichází s dalšími sedmnácti skladbami. Bolí ma srdiečko pluje na nesmířlivém tónu, který se snaží nastolit otázky týkající se lidí. Ostrovem jistoty se zde jeví motiv matky a přírody, ale znovu padá do deprese konečnosti. Skladba, podle které se jmenuje celé album, evokuje velikost Tater, jež se také objevují v textu, a několikrát si pohrává se znějícím a barevným hlasem.

Nápadité znění kytary přináší začátek skladby Furtek, která se následně nese na baladické vlně, čemuž napomáhá i ozvěna. Konec se opět navrátí k začátku a splyne s ním. Jak se chová nouze a jak se lidský život stále pohybuje v nejistotě a bezmoci, vypráví Chodila chudoba. Čarovnou atmosférou naplněnou přemýšlivostí zní Išla milá na zeliny, jenž se zcela vymyká z časovosti. Nalézáme v ní (stejně jako v některých dalších skladbách) vyvázanost z jakékoli doby, přítomnost se míjí s minulostí, a přesto žijí vedle sebe.

Znovu se na desce dostáváme k typickým motivům Jano Majerčíka – příroda je všudypřítomná, ať již v tradicích lidí, tak i ve zvířatech. Na rytmu založená O pánskej krivde lehce nahlíží až do středověku. Velmi důležité propojení vzpomínky na příbuzné v písni Rodový statok sice přináší nostalgický nádech, ale zase si s citlivostí pohrává s emocemi posluchače a zcela si ho získává. S recitálem si pohrávající epická Spolu sme večerali patří mezi melancholické a procítěné kousky využívající idylu.

Třetí studiová nahrávka Piesňodary z roku 2009 začíná alternativně znějící skladbou Óm, která odnáší ze zdejších krajin kamsi do vzdálených míst díky zvučně repetitivní melodii. Jediná kytarová linka hned od začátku předvídá píseň Člověk, ve které Majerčík nastoluje otázky a ukazuje ubírání celého alba. Kytara hraje hlavní roli. Využití echa ve skladbě Fúkaj kontrastuje s emotivně vypjatou a zcela poklidně plynoucí pasáží. Krčmáročka uklidňuje vypjatost vínem. Změna se stává v Prišiel čas, kde zcela jasně využívá folkových postupů.

Cesta jako literární konstanta se objevuje i v Idem polnou cestou, ve které rozmýšlí a pozoruje okolí. V hravé písni Slivovička se navracíme k alkoholu. Zakončení počinu tvoří několik skladeb, které se posluchače dotýkají přímo. Zde vytváří atmosféru, ze které již nelze uniknout. Lidskost i každodenní život se propojují, a tak navozují pocit rozjímavosti.

V pořadí čtvrté studiové album lehce vybočuje z řady již zajetých folkových skladeb. Sice je Jano Majerčík nadále věrný stylu, ale zde již výrazně synkreticky spojuje dvě zcela autonomní díla – hudbu a básně. Tomu napovídá i název alba z roku 2012 - Stretnutie s básnikom. Album začíná symbolicky instrumentální skladbou Zrod, která předznamenává spirituální ubírání celé nahrávky. Nenucené plynutí a ubíhání reálného času uslyší posluchač v jemné skladbě Kto si.

Dostáváme se do světa z velké části vystavěného básněmi slovenského symbolisty Milana Rúfuse. Básník se zabývá motivy dětství, rodičů – matky i otce, přírody či vynořujících se zvonů. Propojení s hudbou Jano Majerčíka je osobitým pojetím, tématům dává hudebník při zpěvu ještě další rozměr, však oba se doslova shodují v pohledu na svět. V linii zpěvákových desek se tato jednoznačně řadí mezi nejvydařenější kousky, ve kterých je i po opakovaném poslechu možné stále hledat neobjevené rozměry textů i kompoziční propracovanosti. Poutavou melodii přináší Matka obloha, matka báseň především v instrumentálních mezihrách.

Myšlienka se navrací k písničkářským autorským počinům hudebníka stejně jako Dvanásť znamení a jsou tak zařazená mezi ostatní Rúfusovy texty. Skladba Ovečky navozuje rozjímavou atmosféru plnou přesahů samotného člověka a jeho navrácení k přírodě.

Se silnou melodií pracuje píseň Chvílka s Milletom. Zpěvák využívá repetitivnosti hlasových linek, strofy zhudebňuje s citem, nevtíravě začleňuje perkusní doprovod. Podobný princip se nachází i v dalších skladbách alba. Hlasové party jsou znovu propracované, jak již Jano Majerčík ukázal na předešlých deskách.

V roce 2013 mu vyšlo zatím poslední studiové album nazvané Súvislosti. Skladba Poďakovanie za lásku otevírá celou desku a stává se jakýmsi mostem tvořícím přechod mezi tímto a předchozím albem. Stejným jmenovatelem je znovu básník Milan Rúfus, jehož text je zde velmi citlivě zhudebněn a v refrénech doplněn o dětský zpěv.

Výšinou desky je rozhodně autorská tvorba hudebníka, který se sympaticky drží vlastního stylu, čímž je na první poslech rozpoznatelný, neodbíhá k jiným žánrům ani prvkům. Přesto však album zní svěže, Jano má ještě posluchači hodně co říci a jeho imaginace v textech se zdá být nevyčerpatelná. Sice se v některých skladbách dostává na pokraj patosu, ale tento sklon vzápětí zcela vyvrátí. Nezaměnitelná procítěnost tasí svůj um před posluchače, kterého dokáže zcela pohltit a především přemístit do jiných krajů mysli. Klidné skladby cestují fikcí metafor a jen letmo se navracejí do moderního světa, a to tehdy, kdy odkazují na jeho nedostatky či nesmysl.

I v Súvislostech Jano Majerčík pracuje se svlečenou písní, nepotřebuje mít v zádech mnoho nástrojů (příklad písně Starý strom), jednoduše si vystačí s kytarou doplněnou občas o flétnu či klávesy, a tím nechává mluvit slova v éterické melodii. Refrén ve skladbě Mokoša umocňuje velmi hravá gradace pomocí echa. Stretol som brata naopak využívá ve svém rytmu ticha přerušovaného vypjatou melancholickou sólovou kytarou. Ve slokách se pak kytara dostává do doprovodné role.

Skladbě Kym ludia je vystavěná na repetici veršů se stejnou melodií. Cykličnost tak vytváří kruh, který ovšem není sevřený, ale naopak se opakováním stupňuje její sdělení a invence. Zde hudebník využívá tradičního lidového postupu tvorby skladeb. Každý verš však Jano Maječík zpívá s lehkou odlišností, v jednom pojetí dává větší důraz na frázi, v jiné se soustředí na evokaci plynulosti a návaznosti. Refrén skladby tvoří jednoduchý popěvek využívající samohlásky, a právě na něm zpěvák předvádí s elegancí svůj hlas.

Šamanský kousek plný tajuplnosti, magie a transcendentní repetitivností bezeslovných popěvků přenáší ze slovenské krajiny. Rytmus je zcela v područí perkusních nástrojů, kytara se dostává na povrch spíše jako další rytmický nástroj a jen dokresluje temný nádech Vedmy. Hudebník nahrál také skladby, které se neobjevují na žádném z vydaných alb, ale existují pouze na internetu. Takovým příkladem je velmi silná píseň S tebou mami. Živá vystoupení je taktéž možné slyšet na dvou záznamech z koncertů, Za siedmimi horami a Záznam koncertu v čajovni Aquila, což je nejčerstvější koncert ze 14. února.

Jano Svetlan Majerčík koncertuje především ve své rodné zemi, ale občas zavítá i do České republiky. Na podzim 2014 ho čeká i zastávka v Praze. Tvorba, která skýtá mnoho zákoutí, která nejsou objevena, přináší v podobě Jano Majerčíka nový pohled na lidovou skladbu i folk. Dokáže rozvíjet myšlenku v několika skladbách, verzích i variacích a stále ji pojímá odlišně. S vícerým poslechem všech desek se ukazuje, že se hudebník rozhodně neopakuje, i když využívá podobných postupů, kompozic i motivů. První střetnutí možná může navozovat stejnost, ale právě jedinečnost tkví v přirozenosti, opravdovosti a procítěnosti jeho hudby. Nejen na středoevropském území, ale i v žánru rozhodně patří mezi novátory staré tradice, a bez ostychu mezi ty nejlepší.