"Omlouvám se, ale nikdy jsem svou vlastní krví nepodepsal, že budu v mém životě hrát pouze jazz. Kritikové a puritáni by to měli akceptovat – chci být volný." Pokud něco může charakterizovat Herbie Hancocka, pak je to právě výše uvedená citace z jednoho rozhovoru, který tento letos již 74letý hudebník poskytl v roce 2011. Ale pojďme nejdříve na začátek. Tedy do 12. dubna roku 1940, kdy se Chicagu narodil Herbert Jeffrey Hancock. Jako výjimečně talentované dítě ho nalezneme již v 11 letech na pódiu s chicagským symfonickým orchestrem v jeho sólovém provedení Mozartova klavírního koncertu D dur a v této době také poprvé začíná koketovat s jazzem.
Za celý svůj život přitom tento žánr nejen nikdy nestudoval, ale neměl ani žádného učitele. Celý jazzový svět se mu tedy poprvé otevřel jen prostřednictvím nahrávek Clare Fishera, Billa Evanse či Maurice Ravela. Vše bylo, jak se říká, ''v uších" a to mimojiné ještě více potvrzuje jeho hudební nadání. Ve dvaceti letech už spolupracuje s Donaldem Byrdem a Colemanem Hawkinsem a o dva roky později vychází jeho první a hned veleúspěšné album Takin´ Off s velehitem Watermelon man. U této skladby se na chvíli zastavme, protože její vznik je zajímavý. Pulsující rytmus, kterým tato skladba od prvních taktů zaujme, byl inspirován zajímavou příhodou: „Pamatuji si pláč a naříkání prodavače melounů v jedné ze zapadlých ulic Chicaga a na kola jeho vozíku, která klapala po dlažebních kostkách…" Na albu můžeme nalézt kromě Herbie Hancocka další tehdejší skvělé jazzové hráče, například Dextera Gordona či Freddie Hubbarda. Vydání alba Takin´ Off však mělo ještě jeden důsledek. Upoutalo na mladého Hancocka pozornost, které si nemohl nevšimnout nikdo jiný, než Miles Davis, který v té době dával dohromady nový ansámbl. Netrvalo tedy dlouho a cesty těchto dvou mužů se protly.
V květnu 1963 tedy Hancocka již nalezneme jako člena Davisova Druhého velkého kvintetu s mladým, ale hvězdným obsazením. Tehdy 17 letý (!!!) Tonny Williams na bicí, Ron Carter na kontrabas, Wayne Shorter na tenora, Davis na trubku a Hancock na piano. Rytmika z říše snů a to ostatní jakbysmet. Inovativní přínos této pětice muzikantů do tehdejšího jazzu byl obrovský a zároveň podpořil svébytnost a osobitost Hancockova stylu hraní. Ještě předtím, než se kvintet v roce 1968 rozpadl, vznikla řada dodnes velice ceněných alb. V tomto období ovšem Hancock pracuje i na svých vlastních projektech a právě v této době vznikají přelomová alba Empyrean Isles a Maiden Voyage. První album proslavila především asi nejznámější a nejhranější Hancockova skladba vůbec – Cantaloupe Island. Na obou albech se podílela i řada členů Davisova kvintetu, především pak Tonny Williams a Ron Carter. V dalších letech vznikají neméně inovativní alba, jako například Speak Like A Child (1968) či The Prisoner (1969). Na konci roku 1968 přichází také další zlom ve vývoji jazzu, u kterého "překvapivě" kromě Davise nechybí ani Herbie Hancock. V této době se totiž začíná používat Fender Rhodes Piano, které se na několik dalších let stane pro Hancocka více než typickým nástrojem. Hancock byl také jedním z prvních, kteří tento nástroj začali používat ve větší míře.
{youtube}dBkoxR6eSQU{/youtube}
Na konci 60. let se jazzový svět ocitá na pokraji vzniku fusion a tato vlna silně ovlivňuje i Hancocka. Dává dohromady svůj vlastní sextet a začíná ve větší míře experimentovat s elektronikou. Pod vlivem muzikanta a experimentátora Patricka Gleesona se začínají v Hancockově hře stále častěji objevovat i syntezátory. Právě Gleeson s ním i několik let vystupuje a tehdy byl jeden z prvních, kteří začali využívat syntezátory i naživo. Typickými představiteli tohoto období jsou například alba Crossings (1972) a nebo obzvláště o rok později album Sextant. V roce 1973 začínají do Hancockovy hry pronikat ve velké míře prvky funk music, což ho vede k myšlence propojení tohoto stylu s jazzem. Vzniká tak kapela Headhunters a s alby Man-Child či Secrets se tato kapela zapíše mezi první průkopníky fúze jazzu a funk music.
Spolupráce s kapelou Headhunters končí v roce 1976 a nastává období dalších experimentů. V roce 1978 natáčí duet s Chickem Coreou a na počátku 80. let vznikají alba jako Monster (1980) či Lite Me Up (1982), která patří mezi jeho nejvíce kritizovaná. V této době mimojiné spolupracuje i s Jacem Pastoriem či se svými "starými známými" Waynem Shorterem a Freddie Hubbardem, bratry Marsalisovými a dalšími. Ačkoli se v této době začíná Hancockova hudba stále více odklánět od jazzu k pop music, kontakt se "starými časy" neztrácí. Zakládá V.S.O.P. kvintet s takřka totožným obsazením jako ten Davisův, jen místo něho na trumpetu hraje Freddie Hubbard. V osmdesátých letech také vznikají jeho první alba výrazně inspirovaná elektronikou a hip-hopem.
V roce 1984 také získává svou první (celkem jich má dodnes již 14) cenu Grammy za skladbu Rockit z alba Future Shock, která je typická využitím vocoderu se silným elektronickým spodkem. Do konce 80. let stihne vyprodukovat ještě tři studiová alba a nahrát soundtrack k filmu Round Midnight, ve kterém si dokonce i zahraje. Jen tak na okraj, hlavní roli v tomto filmu ztvárnil Dexter Gordon (z čehož vyplývá, že hlavním hrdinou filmu je saxofonista) a v dalších menších rolích nalezneme například i Johna Mclaughlina, Waynea Shortera či Rona Cartera. V roce 1994 natáčí Hancock společně se svými bývalými spoluhráči z Milesova kvintetu album věnované právě Milesi Davisovi, který zemřel v srpnu roku 1991. Na tomto albu, které získalo i cenu Grammy, nalezneme také dvě skladby nahrané naživo. V dalších letech spolupracuje s dalšími tehdejšími jazzovými hvězdami, Johnem Scofieldem, Michaelem Breckerem, Davem Hollandem, Jackem DeJohnettem a dalšími. Dohromady tato pětice nahrává v roce 1995 album The New Standart, které obsahuje kromě jazzových kompozic i verze skladeb Kurta Cobaina, Prince a dalších.
V roce 1997 nahrává s Waynem Shorterem nádherné intimní album s prostým názvem 1+1 a o rok později slaví velký úspěch s albem Gerswin´s World. Přelom tisíciletí je pro Hancocka zároveň i přelomem životním, protože překračuje 60. rok svého života. Jeho tvůrčí energie je však stále stejná. Hned v roce 2001 natáčí album Future2Future, v roce 2005 vzniká dvojalbum Possibilities s řadou hvězdných hostů: Carlosem Santanou, Paoulem Simonem, Annie Lennox, Stingem a řadou dalších. Spolupracuje s Joni Mitchell, koncertuje s Lionelem Loukeem (s kterým mimojné hrál i naposledy v Praze).
Zatím poslední album Herbieho Hancocka nese název The Imagine Project a line se přesně ve stylu jeho současného názoru a pohledu na hudbu. Nalezneme na něm řadu více či méně popových hvězd současnosti a dokazuje velký stylový přesah, do kterého Herbie Hancock dospěl. Pokud se vám zdá, že hudebník za svého života prošel, zažil, spoluvytvořil a pootevřel mnoho hudebních kapitol a hrál skoro s každým, nemýlíte se. Ačkoli by mnozí z kritiků mohli namítnout, že je poslední album spíše důkazem jakési autorovy bezradnosti, jisté je, že z hudebního hlediska je velice kvalitní a vrcholně profesionální.
