Bluegrass, jak jej známe dnes, sice vznikl teprve před sedmdesáti lety, modrá tráva ale zapustila kořeny mnohem dříve. Od 18. století přijížděli do horských lesnatých oblastí střední části Apalačského pohoří (tj. území dnešních států Kentucky, Tennessee a Severní Karolíny) osadníci z Evropy, především pak z britských ostrovů. Své nádherné skotské a velšské balady a živelné irské tance rozhodně nemohli nechat v původní vlasti a i v novém světě si jimi zkrášlovali dny dřiny.

Svérázní venkovští muzikanti se sice zčásti nechali ovlivnit prvky černošské hudby (právě Afroameričané do ní vnesli jeden z typických atributů – banjo), až do zhruba 30. let minulého století se však jejich originální muzika vyvíjela v podstatě zcela izolovaně od okolního světa. Její nezaměnitelné tóny tak po celé generace zaznívaly jen do cinkání skleniček whiskey v dřevařských srubech, na stavbách a při lidových veselicích, což dalo vzniknout nesmírně originálnímu žánru plnému divoké nezávislosti. Za tento syrový nádech si apalačská muzika u zbytku Spojených států vysloužila název Hillbilly music, volně přeloženo hudba hoských neotesanců či buranů. V současné době je nejčastěji označována spíše jako Appalachian music, Old-time music či Mountain music. Písně jako Wreck of the Old 97, Moonshiner, Pretty Saro, John Hardy či Coal Creek March se staly klasikami a dodnes se nacházejí v repertoáru řady významných hudebníků. 

Bill Monroe a zrod moderního bluegrassu

S mohutnou vlnou industrializace na přelomu 19. a 20. století pronikl tento umělecký skvost i mezi širší americkou veřejnost a začal se postupně komercionalizovat. Stále se však nejednalo o ucelený žánr. Jasná pravidla a image dal této hudbě až Bill Monroe. Narodil se 13. září 1911 jako nejmladší z osmi dětí v malé osadě Rosine na západě Kentucky do silně muzikantské rodiny. Na benjamínka Billa však nezbyly už ani housle, ani kytara (na tyto nástroje hráli jeho starší bratři), a musel tak začít hrát na mandolínu. V deseti letech mu zemřela matka, o šest let později přišel i o otce. A protože bratři a sestry byli dávno v tahu, začal Bill bydlet se svým strýcem, fenomenálním muzikantem Pendletonem Vandiverem. „To byl ten chlápek, který mě naučil hrát,“ vzpomínal Monroe po letech. Tomuto chlápkovi, díky němuž naprosto propadl melodiím apalačské hudby, složil Monroe hold songem Uncle Pen (1956).

Koncem 20. let se Bill Monroe přestěhoval za svými bratry Charliem a Birchem do Indiany a začal s nimi hrát na místních tancovačkách. Zatímco Birch a další členové zanedlouho The Monroe Brothers opustili, Bill a Charlie v muzice pokračovali. Jejich nespoutaná divoká hudba byla úplně něco jiného, než co do té doby většina Američanů slyšela, a tak si dva bráchy z Kentucky zvali do rozhlasových stanic celého jihovýchodu a pořizovali s Monroeovými první nahrávky. Když roku 1938 odešel Charlie, Bill, tehdy už známý hudebník, založil skupinu Kentuckians a následně přelomovou The Blue Grass Boys. Netušil, že píše dějiny hudby. 

The Blue Grass Boys záhy zaznamenali obrovský úspěch v populárním rozhlasovém pořadu Grand Ole Opry s písní Mule Skinner Blues. Přelomový byl ale až rok 1945, kdy kromě podepsání smlouvy s prestižním vydavatelstvím Columbia Records přibral Monroe kytaristu Lestera Flatta a především fenomenálního banjistu Earla Scruggse.

Tento hudební génius, jehož majstrštykem se stala populární Foggy Mountain Breakdown, přišel s dodnes používaným tříprstým stylem hry a je považován za vůbec nejvýznamnějšího banjistu všech dob. Název této stále populárnější kapely nezvolil Monroe náhodně. Státu Kentucky se již od dob kolonizace Evropany přezdívá The Bluegrass State podle specifického zabarvení lipnice luční, která v hustých porostech pokrývá tamní louky. Monroe tak tímto pojmenováním („na světě není krásnějšího jména“, prohlásil jednou) složil nejen hold svému rodnému kraji, ale nevědomky nazval celý jeden hudební žánr. Kromě samotného názvu dal Monroe bluegrassu i některé zásady, jimiž se muzikanti řídí v podstatě dodnes. Především definoval instrumentální složení kapel, jejichž nezbytný základ tvoří od 40. let housle, pětistrunné banjo, kytara, mandolína a kontrabas, tedy výlučně akustické nástroje (elektrika sem pronikla teprve nedávno, od 50. let přibylo i dobro). Stoprocentní zvládnutí těchto nástrojů je alfa a omega celého žánru – vždyť právě brilantní zručností muzikantů, kteří jsou schopni zahrát ďábelsky svižná tempa, se bluegrass proslavil.

Od dob Monroea se rovněž ustálilo pravidlo, že jeden nástroj hraje sólo a hlavní melodickou linku, zatímco ostatní jej doprovázejí a po chvíli se prostřídají. Jako lidová hudba ze všech koutů planety i bluegrass ve svých textech reflektuje příběhy, starosti a radosti obyčejných lidí. Typickým vysokým hlasem (high lonesome sound) interpreti zpívají o tvrdém životě horalů, o rozpadlých, ale i šťastných vztazích (Good Woman's Love), alkoholu, ztraceném domovu a stesku po rodné hroudě (I'm Going Back To Old Kentucky), o víře v Boha, smrti (My Last Days On Earth) a tak dále. Postupem doby bluegrass samozřejmě implikoval i témata moderní doby. Monroe nastartoval obrovský boom bluegrassových kapel. V roce 1946 vzniklo The Stanley Brothers, o dva roky později pak patrně nejvýznamnější bluegrassový band všech dob Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, kterou založili L. Flatt a E. Scruggs poté, co opustili Monroeovu kapelu. Následovaly Osborne Brothers, Jim & Jesse & The Virginia Boysa po nich další a další. Bill Monroe tento nenadálý vzestup žánru zpočátku nesl docela nelibě, jenže marná snaha – na hudbu apalačských venkovanů prostě patent neměl. Záhy se však s nově vznikající konkurencí spřátelil a začal s mnohými hudebníky i čas od času vystupovat.

V Monroeově kapele se za roky jejího působení vystřídalo neuvěřitelných 150 hudebníků, z nichž se rekrutovali ti největší machři tohoto žánru. Vedle Scruggse je zapotřebí zmínit Dela McCouryho, Jimmyho Martina, Sonnyho Osbornea a další. Ať už jsou hudebníci věrni Monroeovu stylu nebo do bluegrassu vnášejí nové prvky (dnes tzv. contemporary bluegrass), jedinečný hudební styl tohoto rodáka z Kentucky nelze už nikdy zcela setřít. Ovlivnil celou řadu těch největších hudebních legend Ameriky, od Elvise po Boba Dylana. Na jeho tvorbu se odkazují takové hvězdy modré trávy, jako jsou Doc Watson, Tony Trischka, Rhonda Vincent, Tony Rice či Ricky Skaggs. Roku 1970 byl Monroe uveden do prestižní Country Hall of Fame, na počátku 90. let do International Bluegrass Music Hall of Honor a v roce 1997 i do Rock and Roll Hall of Fame, což se dosud žádnému z muzikantů nepodařilo. Nezapomenutelný „otec bluegrassu“ a, jak sám sebe označil, „farmář s mandolínou a vysokým hlasem“ zemřel 9. října 1996 ve Springfieldu (Tennessee), pochován je poblíž svého rodného domku. Pod trsy modré trávy...

Český bluegrass

V málokteré zemi vně Spojených států si tento žánr vydobyl takovou popularitu jako právě u nás (nejstarší bluegrassový festival na evropské půdě, Banjo Jamboree, vznikl před 44 lety v Československu). Již v dobách první republiky zněly v trampských osadách do hučící Sázavy podmanivě divoké rytmy mandolíny, banja a kytary. Když po druhé světové válce získalo toto hnutí i politický rozměr, stával se bluegrass, z něhož sršela americká svoboda z každého tónu, stále oblíbenějším. Roku 1965 založili kamarádi z trampské osady Hejkalů kapelu Greenhorns (později Zelenáči), jejichž instrumentální složení i úroveň kvality plně korespondovaly s hudebními skupinami za velkou louží (za zmínku nepochybně stojí legendární banjista Marko Čermák). Jejich hity, jako jsou kupř. Rovnou, tady rovnou, Blizard nebo Zatracenej život, doslova zlidověly a především přispěly k formování českého bluegrassu.

Po kapelách Rangers či Taxmeni vznikli roku 1970 Poutníci, kteří se však mezi špičku naší bluegrassové tvorby zařadili až v 80. letech díky příchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny. Tehdy skupina vyprodukovala hity jako Podobenství o náramcích, Až uslyším hvízdání a legendární Wayfaring Stranger zní díky nakřáplému Křesťanovu hlasu snad ještě podmanivěji než v podání amerických interpretů. V roce 1991 Křesťan s Malinou kapelu opouštějí a zakládají skupinu Druhá tráva, jež tradiční bluegrass perfektně snoubí s folkem (excelentní je kupř. album Dylanovky), s blues a jinými žánry. O kvalitě tohoto seskupení svědčí fakt, že mají za sebou přes tři desítky turné v zámoří a u amerického publika se těší značné oblibě. V současné době u nás působí více jak dvě stě bluegrassových seskupení. Spolu s americkými kolegy tak zdárně pokračují v šíření hudby zrozené v nuzných apalačských chatrčích, která oslovuje a inspiruje posluchače po celém světě a napříč kulturami.

„Bluegrass je skvělá muzika. Jsem rád, že jsem ho založil.“ Bill Monroe