Kris Kristofferson, textař, zpěvák, skladatel a herec, patří již od 70. let k naprostým špičkám country music. Tento ostřílený veterán, jehož písně měly v repertoáru největší hvězdy americké hudby, oslavil před několika dny 81. narozeniny a jako dárek si nadělil velké evropské turné. Šňůru po starém kontinentu zahájil v polovině června ve Švédsku (snad aby zdůraznil své skandinávské kořeny), pokračoval Dánskem, Holandskem či Velkou Británií, kde jej na festivalu Glastonbury při jedné písni doprovodil na kytaru Johnny Depp. První červencový den zavítal i do České republiky, tentokrát však nikoliv na pražské jeviště, ale do areálu sychrovského zámku, a připravil tak pro všechny nadšence tohoto žánru nepochybně největší country zážitek roku na tuzemské půdě.
Jako předskokan vystoupila kapela Druhá tráva v čele se špičkovým instrumentalistou, textařem a překladatelem Robertem Křesťanem. Kristoffersonovi nemohl připravit půdu nikdo lepší, Křesťanův nezaměnitelný hudební styl, vycházející z nejlepších tradic bluegrassu a folku, se řadí k tomu jednoznačně nejkvalitnějšímu, co česká folková scéna nabízí. Vedle hitů jako Sbohem, Angelino, Pojďme se napít nebo Ještě jedno kafe se Křesťan krátce vyznal i ze svého vztahu k hlavnímu aktérovi večera: „V mládí jsem měl tři největší hudební hrdiny. Byl to právě Kris Kristofferson, dále Johnny Cash a Bob Dylan.“ Je jen škoda, že – poměrně laxní – publikum kapelu znovu nevytleskalo, zejména po autentické irské baladě zazpívané Kateřinou García by si to nepochybně zasloužila.
Zhruba čtvrt hodiny po Druhé trávě již za jásotu přítomných vstoupila na pódium legenda. Sám, jen s kytarou, v černém oblečení, s bílou hřívou a tváří zvrásněnou jak nevadská poušť připomínal biblického proroka. Koncert tradičně zahájil songem Shipwrecked in the Eighties, silnou výpovědí o nelehkém probíjení se životem, v němž člověk obvykle zůstane sám („všechny ty horizonty, kterými jsem se řídil, jsou pryč a tma mě vede stále dál od břehu...“). Ani v dalším songu nepřešel Kristofferson do optimističtějšího tónu, sychrovskými zahradami totiž zazněla balada Darby's Castle (z jeho prvního alba) o muži, který s vypětím všech sil staví pro sebe a svou ženu nový domov, ten se mu ale zhroutí ve chvíli, kdy zde manželku přistihne s jiným mužem („Trvalo to tři sta dní, než byly vztyčeny klády, než bylo vidět siluetu na míle daleko a než štíty dosáhly tak vysoko jako orli na obloze. Ale za pouhou jednu noc se Derbyho hrad zřítil k zemi.“).
Byť ze začátku působil Kristofferson trochu nervózně (což se projevilo na občasných přehmatech a zaškobrtnutích), obě elegické písně proložené typickou foukací harmonikou publikum skvěle naladily a v mnoha ohledech předznamenaly další průběh koncertu – Kristofferson, který má daleko k rozmáchlým gestům a showmanství, byl jako vždy celou dobu střídmý ve všech směrech, od skromného nasvícení pódia přes jednoduché instrumentální aranžmá až po úplnou absenci typicky folkařských „vyplňovacích“ proslovů. Své posluchače si totiž nezískává excentričností či okázalými efekty, ale neuvěřitelně působivým klidem, s nímž se originálním způsobem noří do nejhlubších témat lidského života. Všechny přítomné, ať už stárnoucí chlapíky v kloboucích či elegantní manželské páry, tak ihned doslova pohltila podmanivá autentičnost výrazu a nehrané prožívání každé písně, které jako by s přibývajícími roky autora získávaly na silné výpovědní hodnotě.
Poté již následoval jeden z jeho největších hitů, proslulý Me and Bobby McGee, a publikum se tak přeneslo do Ameriky 70. let, pro než byla tato píseň doslova ikonická („Svoboda je jen jiný výraz pro to nemít co ztratit.“). Po chvíli přidal neméně slavnou Help Me Make It Through the Night. Obecenstvo neošidil ani o další slavné songy jako Casey's Last Ride, Rocket to Stardom či zasněnou vzpomínku na ztracenou lásku Loving Her Was Easier. Kristofferson měl mezi přítomnými jen malou hrstku opravdu skalních fanoušků, o to více byl však pohled na prošedivělé chlápky, pobrukující si s ním i méně známé písně, sympatický – mnozí z nich tyto písně zpívali v době, kdy o Kristoffersonovi v šedi normalizačního Československa nikdo nevěděl, a vidět tuto osobnost naživo pro ně proto muselo být velmi srdeční záležitostí.
Kristofferson není kytarový virtuos, do strun hrabe hlavně proto, aby svým veršům dodal melodičnost a rytmus. Jeho síla spočívá v obsahu, je to především vypravěč, básník, který chce sdělovat příběhy – i jeho zpěv často sklouzne do mluvy, jako kupříkladu v typicky countryové To Beat the Devil o tom, že nic, ani chudoba či nepřízeň publika, ho nemůže odradit od hudby („Narodil jsem se, abych byl zpěvákem.“). Ačkoliv Kristofferson často zpívá o ne příliš veselých věcech, o nevydařených vztazích (Nobody Wins), ztrátě ideálů (Just the Other Side of Nowhere) či válce (Broken Freedom Song), vyznívá jeho hudba – a především způsob, jakým ji dokáže předat – zvláštně uklidňujícím, a vlastně veskrze optimistickým, dojmem s jasnou tendencí po vzájemném porozumění a smíření se – se světem i sám se sebou. Typickým příkladem je píseň Feeling Mortal, titulní skladba stejnojmenného alba z roku 2013, nádherné vyznání stárnoucího muže vyjadřujícího vděčnost osudu za to, jak krásný život prožil („Dřív nebo později odejdu, ve všech směrech jsem ale vítěz…“).
Zatímco první polovina působila trochu nejistě, zhruba od písně Duvalier's Dream pojednávající o tom, jak láska zachránila muže před úplným zahořknutím, jako by Kristofferson počáteční nervozitu překonal a opravdu se rozehrál. K dobrému dal například píseň The Killed Him, příběh tří velkých osobností světové historie, Gándhího, Martina Luthera Kinga a Ježíše, kteří byli pro své pokrokové názory zabiti, dále Jody and the Kid či The Pilgrim: Chapter 33, kterou složil o svých kamarádech (mimo jiné o Johnnym Cashovi) a jejich rozpolcených osobnostech. Většina přítomných však přirozeně nejvíce ocenila legendární Sunday Morning Coming Down. Pásmo perfektně zakončil jednou ze svých nejsilnějších písní Why Me, hlubokým a procítěným vyznáním člověka nacházejícího Boha, které umocnilo Kristoffersonovu auru někoho, kdo prostřednictvím hudby předává velké životní pravdy. Poté se rozloučil, publikum ho ale odejít nenechalo, a musel tedy zahrát „one more song“ – více než symbolický Please Don't Tell Me How the Story Ends. Tak jako přišel, tak jako hrál, tak i odešel – klidně a tiše. Publikum s takovou grácií bohužel odejít nedokázalo.
Pro přítomné country nadšence snad nemohlo být lepší zahájení léta, Kristofferson v nás, kteří jej posloucháme prakticky celý život, zanechal absolutně dokonalý dojem, a to i přesto, že na něm byla znát únava a vyčerpání. Platí-li pravidlo, že se v České republice objevuje každých pět let, můžeme se na něj opět těšit v roce 2022. Tak zase příště, Krisi, a velká díky za ten perfektní zážitek!
