Laponsko je část severního území Evropy, které zasahuje do čtyř států – Norska, Švédska, Finska a Ruska. Ugrofinské obyvatelstvo – Sámové nebo také jinak řečeno Laponci – zde v těžkých podmínkách zimy a mrazu chovali a chovají na statcích soby nebo se v přímořských oblastech živili rybolovem. Základem pro jejich kulturu je rodina a cítí se být součástí přírody.
Jako je tomu u mnoha severských národů, které k hudebnímu vyjádření využívají zvuky přírody, zvuky, které dokáže vyloudit lidský hlas, aniž o nich má člověk ponětí, napodobuje a využívá je, připojuje se i sámská kultura k podobným vlivům stejně jako Inuité nebo vokály Sibiře.
Tradiční duchovní písně – joiky – jsou charakteristickým rysem celé sámské kultury. Důležitý pro samotný přednes těchto písní je výraz a častá improvizace, která se upravuje na základě nálady. V některých tónech se mohou podobat hrdelnímu jódlování, sámské písně postrádají jakoukoli známou formu (rým) a nemají ustálenou strukturu, ale ve většině případech mají text. Může vyprávět o minulosti i budoucnosti, vzpomínat na blízké, tematicky zahrnuje zvířata a komunikaci s nimi, lidi, různá místa, ale i pocity jako je naděje. Písně vyprávějící o lidech zahrnují také žádost o ruku či námluvy. Skladby svým příběhem ani nezačínají, ani nemívají konec. Často se znázorňuje slunce, které je otcem sámského národa a Země jako matka života. Pro zpěváka je zpěv písní joik především prezentace emocí.
Popularita sámské kultury spolu s joiky, používající melodii v jedné stupnici či hrdelního zpěvu, začala růst ve dvacátém století a dnes tak můžeme objevit speciální hudební nástroje z Laponska nebo slyšet sámské zpěváky z nahrávek.
Sámská hudba využívá kromě lidského hlasu také mnoho hudebních nástrojů. Hudebníci vytvořili a hráli na mnoho různých, jedinečných nástrojů, které nejsou v jiné oblasti světa známé. Nejvíce používané jsou sámské bubny nebo perkuse, zvuk opakujícího se rytmu je pro Laponce stěžejní stejně tak, jako pro grónské a kanadské Inuity nebo původní obyvatele Ameriky. Původní laponský nástroj se jmenuje fadno, což by se dalo definovat jako rákosová píšťala vyrobená ze speciálních stébel. Zaznamenány jsou také nálezy dvou laponských dud.
Mezi další rozšířené hudební instrumenty patří lur – dlouhá trumpeta připomínající lesní roh a harpu, citera velmi podobná finskému strunnému nástroji kantele, který se dokonce objevuje i v národním finském eposu Kalevala.
Z těžkých podmínek vychází ta pravá hudba
Sámská zpěvačka z Norska, Mari Boine, vyrůstala na samém severu v rodině farmářů a lovců ryb. Později začala zpívat tradiční sámské joiky, které byly označovány jako ďáblova práce. Z historie vyplývá, že dříve byli Sámové považováni za čaroděje. Boine začala bojovat skrze svou hudbu proti diskriminaci, která se objevovala ze strany Norů. Její skladby silně vycházejí z kořenů jejích předků a z vlastních zkušeností být součástí pohrdané menšiny. Některé písně zpívá v norštině, většinu však zachovává v rodném jazyce a zpívá o diskriminaci, nenávisti a ironicky naráží na podporu utlačované minority.
Joiky byly pro křesťanské vyznavače vždy spojovány s šamanstvím, které dříve patřilo do běžného života národa. Právě z rituálů vychází i celá hudební kultura, která postupně zanikala v důsledku křesťanského vlivu. Joiky byly prostředkem, kterým se šaman mohl dostat do transu, ve kterém dospěl k větší moudrosti.
Právě Mari Boine se postarala, aby se sámská hudba dostala do povědomí v jiných zemích, než jsou severské. Sice již nefunguje zcela stejně jako za starých časů, nicméně stále ožívá při koncertech. Zpěvačka si zahrála s mnoha dalšími hudebníky i z jiných žánrů a experimentovala s různými vlivy. V České republice představila například album z roku 2007 Idjagieđas (v překladu v náruči noci) v pražském Paláci Akropolis.
Přečtěte si také reportáž z koncertu finské skupiny Värttinä
Finským zástupcem sámské kultury byl Nils-Aslak Valkeapää, který se narodil v roce 1943 do rodiny starající se o soby. Kromě zpěvu a hudby se také věnoval psaní. Žil v Laponsku, především v oblasti Käsivarsi, která sice ještě leží na území Finska, ale není odtud daleko do Švédska. Na nějaký čas se také přestěhoval do severního Norska.
Pro sámské obyvatelstvo je postava Valkepää především ztělesněním celé jejich kultury, jelikož je považován za renesančního člověka v umění. V šedesátých letech nazpíval své první písně joik a v roce 1968 vydal album s názvem Jojkuja. V osmdesátých letech napsal hudbu k filmu Pathfinder, v originále zní název Ofelaš, který se inspiroval starou sámskou legendou. Věnoval se taktéž vážné hudbě. Ve vztahu k sámské kultuře publikoval básně v sámštině, které byly přeloženy do mnoha dalších jazyků. Propojoval spolu druhy umění, což bylo vždy pro sámskou kulturu typické a označovalo to slovo duodji, jehož význam se lehce podobá Gesamtkunstwerku. Valkepää se stal kmotrem původem finskému zpěvákovi Nikovi Nils-Aslak Valkeapää, který již přes dvacet let žije v Norsku.
Z nejmladší generace švédského zastoupení sámské hudby lze jmenovat zpěvačku Sofii Jannok. Jednatřicetiletá umělkyně se zároveň snaží podporovat ohrožený druh vlka obecného ve Švédsku. Se svou tvorbou v sámštině vystupuje především v celé Skandinávii, v roce 2010 se představila v Číně.
Poslechnout si rytmus, melodii i samotný projev zpěváků, kteří udržují tento hudební žánr stále naživu, je pozoruhodným a neopakovatelným zážitkem. Umocňuje ho nepříliš známý jazyk, nekonečná dálka pokrytá ledem či sněhem a odlišná historická zkušenost zdejších obyvatel. Příběh je pro seveřany velmi důležitým aspektem kultury, ať už se jedná o sdělení formou písně nebo o pověst a mýtus.
