Wayne Shorter se narodil 25. října 1933 v americkém městě Newark ve státě New Jersey, kde i úspěšně absolvoval studia na místní umělecké škole Newark Arts High School. Podporován svým otcem, začal se nejprve učit na klarinet, později ovšem přesedlal k saxofonu, u kterého již zůstal. Po absolvování univerzity v New Yorku začal mladý Shorter uvažovat, kam se dál bude ubírat jeho osud.

Čtěte také: Struny podzimu přivítají osmdesátiletého Waynea Shortera

Již v té době se mu povedlo dostat do kapely Horace Silvera, u kterého poznal základy moderního hard bopu, tedy stylu, který vycházel nejen z černošské hudby, ale míchal v sobě vlivy gospelu, svižného funku či latinoamerického rytmu. V té době si také odkroutil dva roky vojenské služby. Po jejím absolvování se vrátil k rychle se rozvíjející jazzové scéně, kde přijal angažmá v roce 1959 v kapele Arta Blakeyho Jazz Messengers. Zde vydržel celých pět let a postupně se stal v podstatě hlavní tváří celého tohoto souboru. Již tehdy také pro svoji hudební nepředvídatelnost a neposednost získal přezdívku Mr.Gone. Po dvou letech se stal uměleckým vedoucím souboru a rovněž se podílel na skládání písní pro skupinu. Mnohé jeho kompozice, jako například Lester Left Town, zůstaly v repertoáru Jazz Messengers i po jeho odchodu v roce 1964, kdy dostal nabídku, která se neodmítá – hrát s trumpetistou Milesem Davisem v jeho novém kvintetu.

Období s Milesem Davisem (1964–1970)

Miles Davis byl v té době rozhodně největším revolucionářem v jazzové hudbě. Tento způsob vnímání jeho osobnosti nebyl jen kvůli jeho energické hře na trubku, ale výrazně se uměl orientovat na hudebním trhu, kde si dovedl najít zajímavé hudebníky, kteří podobně jako on rádi bořili zažitá klišé.

V novém kvintetu ve hvězdném složení Herbie Hancock (klavír), Ron Carter (kontrabas) a Tony Williams (bicí) dostal Shorter možnost naplno projevit svůj tvůrčí potenciál. Jestli se naučil ve svém hard bopovém období energicky divoké hře na saxofon, u Davise dostal možnost ji rozvinout a projevit také své skladatelské kvality. Nový kvintet stavěl na freejazzově dechberoucích sólových výkonech a aranžérských nápadech, ve kterých se mladý saxofonista doslova vyřádil. Zároveň, aby obohatil svoji barvu zvuku, začal vystupovat i s altsaxofonem a nově též i se soprán saxofonem.

Po čtyřech divokých letech se kvintet začal opět měnit nejen po stránce hudebního přístupu, ale také v personální části. Shorter u Davise zůstal, a zažil s ním tak počátky nově vznikající jazz fusion, tedy fúze jazzové hudby s rockovými, ale i jinými žánry. Z těchto vzrušujících časů pocházejí také dvě dnes již legendární desky – In a Silent Way a Bitches Brew. Na obou si Wayne Shorter zahrál, s Davisem se naposledy podílel na nahrávání v roce 1970. Jak později mnohokrát v rozhovorech uvedl, v Davisově kapele byl každý vnímán jako osobnost, která naplno může projevit své já, žádné hranice a konvence neexistovaly. Improvizace a experiment – to byla ta základní myšlenka u Davise.

Souběžně s působením v Davisově kapele začal rozjíždět sólovou kariéru, kdy stihl během šesti let do roku 1970 natočit 11 alb pro prestižní značku Blue Note Records, na kterých spolupracoval například s Freddiem Hubbardem, Elvinem Jonesem či saxofonistou McCoy Tynerem.

Období s Weather Report (1971–1985)

Stejně jako mnoho jiných před ním i Wayne Shorter si časem uvědomil, že je načase se posunout dál a že je nutné opustit Davisovu kapelu. Již probíhalo zlaté období jazzové fúze a i Shorter se do ní po svém chtěl zapojit. Spojil proto své síly s rovněž bývalým spoluhráčem Milese Davise, klávesistou Joe Zawinulem.

Kromě nich dvou základní sestavu kapely Weather Report, jak ji nazvali, doplnili další vynikající hráči. Nejde samozřejmě nezmínit českého kontrabasistu Miroslava Vitouše, dále pak perkusistu Airto Moreiru a bubeníka Alphonse Mouzona. Weather Report byl po stránce jazzové úplně jinde, než co do té doby Shorter znal. Velký vliv v tom hrála evropská část hudebníků, která přeci jen o jazzu smýšlela jinak než ta americká.

Joe Zawinul v rámci jazz fusion využíval africké rytmy, kompoziční postupy různých etnických kultur, ale také latinoamerické vlivy. Nápaditě pojil dohromady jazz, funk, rock ale třeba také i vážnou hudbu. I z těchto důvodů v roce 1973 opouští Vitouš kapelu, která se poté začíná více elektrifikovat a více se posouvat do jazz-rockovějších poloh, čemuž se on do té doby částečně bránil. Vedoucí role v kapele se tak ujímá nejen Joe Zawinul, ale i Wayne Shorter.

Ačkoli kapela sklízí úspěchy, a spolu se skupinami Mahavishnu Orchestra a Return to Forever se stávají hlavními šiřiteli moderní jazzové fúze, sestava se dále mění. V roce 1976 se baskytary ujímá mladý talentovaný hudebník Jaco Pastorius, který se záhy ukazuje jako supertalent nejen po stránce techniky hraní. Začíná totiž experimentovat s bezpražcovou baskytarou, díky čemuž dosahuje nádherného a hlubokého zvuku svého nástroje, který ho stylově výrazně odlišuje od jiných baskytaristů. Za bicí navíc usedá, za jeho podpory, mladý bubeník Peter Erskine.

Tato kvartetová sestava dosahuje v brzké době největšího komerčního úspěchu ve své historii. Od roku 1978 do roku 1980 Weather Report vydává takové desky jako Heavy Weather či Mr. Gone, kdy sází na rytmické změny, beaty našláplé skladby a navíc se po zvukové stránce stávají jakýmisi zvukovými revolucionáři. Zawinul totiž naplno rozvíjí své nápady v experimentech se syntezátory. Ale zpět k Shorterovi. Ten si melodického období naplno užívá. Jeho skladby sklízí úspěch a je oceňován po stránce skladatelské i hráčské. Vnímavé a citlivé propojení jeho saxofonu, Pastoriovy baskytary a Zawinulových kláves obdivují na nahrávkách posluchači dodnes. Krásným příkladem je skladba Remark You Made.

Mimo Weather Report navíc po dřívější zajímavé spolupráci s Miltonem Nascimentem, se kterým zkoumal možnosti kombinování jazzu a brazilské hudby, se od druhé poloviny sedmdesátých let podílí také v davisovsky orientované kapele V.S.O.P. s Herbiem Hancockem. S písničkářkou Joni Mitchell navázal navíc spolupráci, jež dala vzniknout do dnešní doby deseti společným deskám!

V roce 1980 byl Weather Report na vrcholu, píseň Birdland ovládala dokonce světové hitparády, zdálo se, že už nelze dosáhnout většího úspěchu. Bohužel v té době se již začaly projevovat psychické problémy Jaca Pastoria. Než stačily vypuknout naplno, Jac v roce 1981 kapelu v podstatě opouští, aby zahájil vlastní kariéru, která ovšem po prvotních úspěších končí v roce 1986 jeho smrtí.

Wayne Shorter ve Weather Report i nadále zůstává, sestavu doplňuje mladý bubeník Omar Hakim a baskytarista Victor Bailey. Skupina se začíná postupně přetvářet čistě v projekt Joea Zawinula, ačkoli Shorter se i nadále podílí po skladatelské stránce na tvorbě kapely. Snaha najít společnou cestu naráží na odlišné představy o dalším zaměření Weather Report.

Po deskách Procession (1983), Domino Theory (1984), kde se snaží Weather Report posouvat více do world music, se stane v podstatě následující album Sportin' Life poslední nahrávkou, na které se Weather Report snaží najít novou cestu. Jednotliví členové jsou postupně více angažovaní ve svých sólových projektech. Wayne Shorter, po poslední desce This Is This!, na které se nejvíce během roku 1986 podílel, Weather Report opouští, aby definitivně rozjel sólovou kariéru.

Sólová kariéra (1986–2013)

Wayne Shorter začal brzy zkoušet nové cesty, kudy se dál ubírat. V roce 1988 se připojil ke kytaristovi Carlosi Santanovi, s nímž absolvoval velice úspěšné turné, kde se možná tento kytarista naposledy pořádně věnoval jazzrockové hudbě. Výsledkem této spolupráce byla úspěšná živá nahrávka Carlos Santana and Wayne Shorter - Live at the Montreux Jazz Festival 1988.

Následně se opět vrací ke spolupráci s již osvědčenou Joni Mitchell, ale také zkouší další možnosti jazzové fúze se začínající klávesovou hvězdou Jimem Beardem. Během devadesátých let na sebe opět upoutává pozornost nejprve svojí sólovou deskou Highlife, na níž představuje čistě své kompozice. Na produkci desky se podílel další bývalý Davisův spoluhráč, vycházející baskytarová hvězda Marcus Miller (na jeho nejlépe hodnocené desce M2 z roku 2001 Shorter poté hostuje). Následně také vydává společné album s Herbiem Hancockem nazvanou 1+1. V následujících letech také často hostuje na jeho úspěšných projektech jako například Future2Future. Spolupracuje též s kytaristou Johnem Scofieldem.

S rokem 2000 přichází další zlom v Shorterově kariéře. Zakládá vlastní kvartet s klavíristou Danilo Pérezem, bubeníkem Brianem Bladem a basákem Johnem Patituccim. Dvojice Patitucci-Blade je již léty prověřená, neboť oba tito hudebníci spolu navíc působili i v mnoha dalších projektech jazzové fúze, například s Azizou Mustafou Zadeh, Herbiem Hancockem, Chickem Coreou a dalšími.

Shorter se tak obklopil více než kvalitními spoluhráči s nimiž opět začal experimentovat s možnostmi jazzového kvartetu. Jméno Waynea Shortera by se totiž dalo se slovem experiment ztotožnit. Tento pracovitý a talentovaný hudebník s léty neztrácí nic na své dravosti, invenci a samozřejmě technice. Drží bez problémů krok i se svými mladšími kolegy a stále se snaží posouvat v rámci jazz fusion dál a dál.

V roce 2003 vydává svoji další sólovou desku nazvanou Alegría, na které se vrací ke skladbám z 60. let, kde je zkouší různými způsoby přearanžovávat pro potřeby orchestru. Práce s ním ho totiž stále více a více začíná v posledních letech zajímat. Právě pro svoji aranžérskou nápaditost je také oceněn za tuto desku cenou Grammy za nejlepší jazzové instrumentální album roku. Cen Grammy nasbíral tento přesvědčený buddhista za svůj život již devět. Ve stejné kategorii byl odměněn touto cenou i v roce 2006 za vydaný živý koncert Beyond the Sound Barrier.

Zatím posledním jeho sólovým počinem je album Without a Net (recenzi čtěte zde), které vyšlo v roce 2013. V tento rok zároveň Shorter oslavil své osmdesáté narozeniny, které se takřka schází i s jeho plánovaným koncertem v pražské Lucerně (v Praze naposledy jinak vystoupil se svým kvartetem v roce 2005 v Kongresovém centru). Na této desce definitivně potvrzuje svůj záměr ukázat, že kombinace jazzové hudby s využitím orchestru nabízí stejné možnosti, jako jeho využití při vážné hudbě. O podobné experimenty se pokoušeli sice již v 70. letech i jiní hudebníci, například John McLaughlin se svými Mahavishnu Orchestra, nicméně Shorterovo provedení je jiné. Je plné aranžérských nápadů, promyšleně propojené s improvizačními pasážemi tak, aby orchestr nebyl jen doplňkem, ale aby se stal i tělesem, které se podílí na nečekaném vývoji jednotlivých kompozic.

Je tak vidět, že Wayne Shorter se do důchodu rozhodně ještě nechystá a naopak chce toho v jazzové hudbě ještě mnoho dokázat. Po fyzické stránce je stále neuvěřitelně vitální a své saxofony při koncertech rozhodně nešetří. Po zvukové stránce je tak dojem z jeho hry stále stejný, jako když byl mladý začínající hudebník u Milese Davise. Dnes je to ovšem on, kolem kterého se sdružují talentovaní hudebníci, aby nasáli trochu té inspirace, která Waynea Shortera stále obklopuje a evidentně mu nedochází. Jeho smysl pro citlivou melodii a odvaha pro divoce znějící improvizace ho řadí k nejdůležitějším osobnostem světového jazzu.