Prakticky v ten okamžik, kdy baskytarista a zpěvák Vortex opustil řady black-metalové šarády Dimmu Borgir, v metalové komunitě to zašumělo, protože se otevřela otázka: Co bude první, Borknagar, nebo Arcturus? Obě kapely (pro mnohé však spíše star-projekty než plnokrevné skupiny), jejichž kariéra byla v minulých letech poznamenána právě tím, že jejich členové působili v mnoha dalších formacích, v sobě totiž skrývají mnohem více potenciálu než Shagrathovo divadélko pro náctileté.

Koho za tím hledat?

Nakonec se ukázalo, že Borknagar v souboji o Vortexovu přízeň vyhrál, a novinková deska Urd se již vydala na cestu napříč metalovými médii. A rozhodně dojde daleko, protože na poli melodického post-black metalu je to svými kvalitami dílko sahající na mety nejvyšší. Současná sestava zahrnuje už dříve zmíněného Vortexe a jeho fenomenální čistý vokál a další hyperaktivní postavu severského metalu Vintersorga, jejichž spojení samo o sobě slibuje mnohé.

A vysoká očekávání nezůstala nenaplněna. Od úvodní Epochalypse nabízí deska koktejl melodického black metalu, občasného výletu do svébytného folk metalu a velké porce progresivního metalu, to vše z pera Lazara, toliko frontmana dalšího severského klenotu, Solefald.

Novinka je plná milých překvapení

Zdaleka největší chloubou tohoto počinu jsou vokály. Jednotliví zpěváci dostávají prostor coby sólisté, i jako navzájem se doplňující hlasy ve famózních duetech. Zdá se, že celá stavba desky je založena na pasážích, kde mohou zpěvy vyniknout, tempo je povětšinou střední s občasným barbarským nájezdem (fantastická The Earthling) a písně pečlivě a trpělivě gradují do momentů, ze kterých jde mráz po zádech.

Závěrečná In a Deeper World je skvělým příkladem - mohutné riffování nejdříve ustoupí do pozadí, aby dalo prostor klávesám a zpěvům. Ve střední části se prostřídají snivé akustické pasáže s nenápadnou, ale výbornou klávesovou linkou, aby píseň ve své páté minutě vygradovala do astrálního dvojkopákového výletu, který se pomalu sesune a zemdlí do krátkého outra.

Devět skladeb rozhodně stopáží nešetří, průměrná délka je přes pět minut, to ovšem k deskám tohoto typu patří. Pokud se posluchač dostane k digipaku, čeká ho dvojice bonusů. Za normálních okolností bych je nemilosrdně přeskočil, jako to dělám s veškerou bonusovou nadílkou, v tomto případě ovšem doporučuji vydržet, protože předělávka My Friend of Misery od Metallicy je fenomenální – takto by Metallica zněla, kdyby Hetfield uměl zpívat a Ulrich hrát na bicí.

Borknagar touto deskou dosáhli vrcholu svého hudebního vývoje. Nevýrazné desky z první dekády jedenadvacátého století se tomuto opusu magna mohou jen poklonit – a vám doporučuji totéž.