Páv má nádherné barevné peří, zvlášť když se právě předvádí. Obal desky, byť z něj lehce čiší klišé, na sebe upoutá ihned a posluchače poté zajímá, jak může znít nová tvorba skupiny Train. Modelem auta ze šedesátých let na silnici uprostřed vyprahlé pustiny skupina vsadila na atraktivitu.

Peří však není všechno. Důležité je, jak pták zazpívá. S první skladbou se deska pohupuje mezi vcelku vydařenými slokami a naprosto popovým, opakujícím se refrénem. Text ve slokách má kupodivu smysl, zabývá se dnešním světem, včetně virtuálního, a nedrží se pouze užívaných obratů, jenže to skladbu nezachraňuje. Hudebně se drží univerzálního postupu, jak se zalíbit nenáročnému posluchači.

California 37 charakterizuje jednotvárnost a nenáročnost

Přeskočme k letnímu singlu Drive by, který pokračuje na započaté vlně. Slova by se hodila k road movie, jenže historie se opakuje. Přibaluje se technika, nikoli nástroje, jakýchkoli sól se posluchač nedočká, pouze se na něj vyvalí skočný, líbivý refrén s otravně se opakující jednou hláskou. Ke konci se podle pravidel trochu zpomalí, odeberou se efekty a poté se zase vtrhne do zaběhlého trsání.

Skladba Feels Good at First navodí díky kytarovému podkladu méně skeptickou náladu. Při prvních tónech se však posluchač obrátí znovu k obalu, aby se ujistil, že na něm není napsána cover verze skladby Hey There Delilah od skupiny Plain White T´s. Začátek se nese na velmi podobných akordech, ale poté se skladba vyčlení odlišně. Vokály v podání Pata Monahana vyprávějí příběh, zpěvák zde ukáže nevšední barvu svého hlasu. Do písně zapadá slušně vykomponovaný vícehlasý refrén a naštěstí po celou dobu zní pouze několika akordová akustická kytara. Podobné schéma uslyšíme v písni Sing Together, strunný pravidelný rytmus posunuje skladbu vpřed a doplňuje ho výrazný hlas frontmana.

Zpěvák Pat si zavzpomíná na středoškolské časy v následující skladbě Bruises společně s přizvanou countryovou zpěvačkou Ashley Monroe. Mladá Ashley, která minulý rok vydala se svou skupinou Pistol Annies album Hell on Heels, oživuje skladbu jemným hlasem. Ve slokách se její hlas vybarvuje výraznými tóny, v refrénech se více dostává k příjemným vyšším tónům a poté se zpěváci navzájem hlasově překrývají. Na desce se jedná o jednu z nejlépe zvukově komponovaných skladeb, refrén je živý a zbytečně se nepřimíchává technika. Vyznívají zde naopak housle a akustická kytara.

Žánrový mix, ze kterého vyleze zase jen pop, to jsou noví Train

Poté následuje znovu pád do zpočátku určených vod. Lehce flamencově laděný vstup skladby 50 Ways to Say Goodbye zní uměle ve spojení s popovým a chytlavým refrénem. Řekněme skladba, kterou si za svou pojmou rádia. Nesmí rozhodně chybět romanticky laděné melodie se zamilovanými texty, ve kterých vyniká utrápený hlas rádoby rockového zpěváka, což zastupuje patetická You Can Finally Meet My Mom či kytarová We Were Made for This.

Nástup klavíru jako hlavního doprovodného nástroje ve skladbě When the Fog Rolls in se má pravděpodobně trochu odčlenit, ale zvuk zní stejně popově jako v předešlých skladbách – pouze s výjimkou použitého klavíru.

Album California 37 se dá hodnotit ze dvou hledisek. Texty se snaží vyhýbat otravným známým výrazům, což se vesměs povedlo. Hudba se ale poté stává podprůměrnou. I když se na desce najdou výjimky, jedná se o výjimky na albu, které trochu rozrazí jednotvárnou pachuť. Nelze ho srovnávat s počiny ve stejném žánru. Leč posluchač stále čeká a doufá, po celou dobu nepřijde jediná inovace či rozdílné pojetí ve skládání, naopak se s každou další skladbou utápí v jednotvárnosti a již dávno oposlouchaných postupech. V některých případech se jedná o překombinovanost, v jiných o zbytečně přehnanou stylizovanost, jen aby se skladba dobře zapamatovala. S poslední písničkou zbývá pouze několik pavích pírek.