Výrazný posun, kterým se kapela Luno hudebně vzdaluje od eponymního debutu a EP Litato, je téměř hmatatelný. Když čtveřice Ema Brabcová, Martin Chmátal aka Šmity, Jan Janečka a Martyn Starý vypustila do světa první album, jednalo se o temnou, depkařskou a místy psychedelickou záležitost. Litato v nastolené syrovosti a minimalismu pokračovalo. Ale Zeroth je zkrátka jiné. Relativně veselejší.
Luno si zachovalo typické rysy a především stále nejde blíž k posluchači. Emin podmanivý vokál coby poznávací znak kapely je dominantnější a deska je obecně méně kytarová. Na druhou stranu Martyn ví, kdy hrábnout do strun, a takový výsledek například v podobě Human Centipede je opravdovou chuťovkou. Nervózní rytmika, melancholická Ema a ostrá kytara fungují na výbornou.
Dalším povedeným kouskem je nekompromisně se valící No Heil Syndrome, ke které Roman Dietrich (manžel Emy Brabcové) připravil videoklip. V tomto případě se jedná o temný elektropop, který společně s hravou skladbou Heart Cavernoma či vygradovanou kytarovkou Her Sex Code vnáší na desku rozmanitost.
Zpěvačka Ema Brabcová ke vzniku alba řekla:
„Vznikalo to vlastně děsně rychle. Nahrávali jsme takřka celé prázdniny, do toho jsme ještě tvořili. A já jsem se pak motala ještě do textů měsíc a půl. Texty pro mě byly tentokrát dost záživné, docela jsem si šáhla na dno. Bůhví jaké dno to bylo (smích). Ta deska je barevná, co se týče nálad. Od takové mojí hodně oblíbené zlé, přes potemnělou, melancholickou, plnou naděje, romantickou až po ,docela veselou'. To je docela velká škála, a tak jsem si říkala, dá se to vůbec svázat do uzlíčku a pojmout jako desku?“
Jistá nesoudržnost připraveného materiálu je tedy největším nedostatkem alba, což pokus kapely o nový směr do jisté míry podkopává. Fanoušci debutu s největší pravděpodobností nepřehodnotí své priority a Zeroth nebude jejich nejoblíbenějším dílem v diskografii Luna. Celkově je to však deska povedená a při důkladném a opakovaném poslechu odhalí své příjemné kouzlo.
