Hudební tvorba Afsky, one man projektu, za kterým stojí dánský hudebník Ole Pedersen Luk, je postavena na základech klasického black metalu. Do toho jsou chytře vmíchány prvky folkové hudby či doom metalu. Emoce a melancholie jsou ze skladeb cítit na míle. Zkrátka atmosférický black jak se patří.
Novinka Ofte Jeg Drømmer Mig Død je v lecčems podobná předchozímu EP Sorg. Patrný rozdíl je ve zvuku. Sorg byl více noisový, novinka sází na melodii. Právě to podle mě vyústilo ve větší míru atmosféričnosti, která novému počinu sluší. I ve zpěvech zde najdeme rozdíl, přestože technicky je album odzpívané stejně. Rozdíl ale tkví v míře reverbu užitého na ozvěnu hlasu. EP Sorg se v něm doslova topí, což ovšem není na škodu. Na novince je použitých efektů o něco méně a melodie riffů místy připomínají polskou Mglu či rakouské Harakiri for The Sky. Za deštivého počasí je tohle album naprosto obrazotvorné.
Altid Veltilfreds, píseň, kterou toto album začíná, je téměř polovinu svého času (celkově přes 7 minut) čistě akustickou skladbou kytary a smyčců. Je teskná, jako vystřižená z nějaké severské ságy. Pomalým postupným zesilováním ji přehlušují rychlé kopáky a zkreslené kytary, které její náladu okamžitě mění. Z jemné teskné hudby vybuchne exploze mizantropie a vyplaveného smutku. Důvod, proč mě projekt Afsky oslovuje celou svou tvorbou, je právě střídání velmi pomalých vybrnkávaných pasáží s těmi ultrarychlými. Nálada alba Ofte Jeg Drømmer Mig Død je, pravda, hodně agresivní. Spíš než pro black metal typickou plivající nenávist, která je v žánru mnohdy až prvoplánová, ale pociťuji velkou míru nezastavitelného přívalu jiných emocí. Smutku, zklamání, melancholie. Touto hudbou by se podle mého dala nahradit kniha: když se do ní ponoříte, přenese vás do zcela jiných světů. Jako například ve skladbě Tyenge Sang, která je mou nejoblíbenější z tohoto alba.
Začátek písně Imperia hodně připomíná intra dalších blackmetalových kapel. Například Darkthrone či Burzum. Právě k písni Ea, Lord Of Depths od skupiny Burzum má blízko i hlavní riff skladby Imperia. Vliv Burzum je z ní sakra cítit. Celé nové album uzavírá skladba Angst, která má téměř motivační melodii a její konec se nakonec z black metalu vynoří zpět do folkové akustické hudby, kde album začalo. Krása. Podobný oblouk, kde album skončí tak, jak začalo, je slyšet málokdy.
Velmi silnou stránkou alba Ofte Jeg Drømmer Mig Død jsou jeho texty. Kapela využila středověkých lidových textů a básní známých dánských básníků a prozaiků, především z devatenáctého století. Mezi ně patří třeba Sophus Claussen, Hans Christian Andersen či Jeppe Aakjær, který se ve své básnické tvorbě věnoval opěvování své domoviny. Na přebal desky Ole Pedersen Luk použil malbu s názvem Udslidt od Hanse Andersena Brendekildeho, dánského malíře z přelomu devatenáctého a dvacátého století. I jeho tvorba je naprosto fascinující a s hudbou Afsky dokonale ladí.
Jedinou nevýhodou desky je právě přemíra undergroundu, do kterého spadá. Album by jistě uchvátilo i širší metalovou veřejnost. Black metal ale zas tolik lidí neposlouchá, rozhodně nepatří mezi nejpopulárnější metalová odvětví. Navíc každý týden v podobném hudebním duchu vychází kvanta dalších nízkonákladových počinů. V takovém množství tak deska Ofte Jeg Drømmer Mig Død pravděpodobně zanikne, i když by hravě předčilo leckteré jiné interprety, kteří black metalu co do popularity vládnou. Já mám ale undergroundovou hudbu a rád. Je skvělé znát kapely a projekty, které jsou pro ostatní lidi velkou neznámou. V případě Afsky je to ale velká škoda. Atmosféra na albu je skvělá, deska je perfektně nahraná. Black metal do sychravého počasí jak se patří.
