Je už skoro klišé psát o nové desce Traktoru, že je lepší, než ta předchozí. Moravský kvintet přistupuje k vlastnímu hudebnímu vývoji s maximální zodpovědností a nejvíc ze všeho se děsí stagnace. Což je vždy dobře. Sedmá strana kostky se však od svého předchůdce Šachoffnice liší o dost méně, než se ona lišila od pátého alba Artefuckt. Na Šachoffnici totiž došlo k poměrně výraznému přitvrzení, což vedlo k až mírným obavám z odezvy fanoušků. Ty se ovšem ukázaly být lichými a deska stvrdila postavení Traktoru mezi českou rockovou smetánkou.

Moravané tedy již definitivně našli svou tvář a novinka je po všech stránkách smysluplným pokračováním svého předchůdce. Poznáme to už od prvních vteřin, kde titulní song uvádí tlukot hodin, provázený zlověstným šepotem. Ten vzápětí přejde do riffu, doprovázeného kytarovou šponou jak od Zakka Wildea. Podobný úvod měla i Šachoffnice a v obou případech to pro vtažení do desky funguje na jedničku. Najdeme tu pár dvoukopákových vypalovaček i dva pomalejší kandidáty na rádiovou rotaci, logické následovníky Letokruhů a Horizontu. Je zde ale také hravá, punkem líznutá skopičina Vyser se na trému! i epický, takřka desetiminutový opus Kameny, pojednávající o jedné z nejodpornějších akcí StB.

Předpokládám, že muzikanti využili přehršli volného času, způsobenou nemožností koncertovat, pro pilování všemožných detailů jednotlivých písní. Jsou tak opět patřičně komplexní, žádný útok na první signální. Struktura je pěkně členitá, plná všelijakých přechodů a vychytávek. Šanci zazářit tu postupně dostanou všechny nástroje. K textům tentokrát dříve výhradní autor Martin Kapek pustil také kytaristu Standu Balka. Odráží se v nich často frustrace ze společenské situace, osekávání svobod a postupu vládnoucí elity v řešení pandemické situace. Celá deska obecně zní o dost naštvaněji, než její předchůdce. 

Závěr tvoří dvě bonusové skladby. První Monster meeting, což je hymna společného turné Traktoru s Dymytry, v remixované verzi. Seznam písní uzavírá vzpomínka na nebožtíka Eddieho Van Halena. Traktor se tak znovu po Motörhead znovu rozhodli vzdát hold jednomu ze svých vzorů. Volba padla na méně známý kousek Don’t Tell Me (What Love Can Do) z roku 1995. Ovšem, zatímco Lemmyho chraplák má k tomu Kapkovu velmi blízko, Sammy Hagar je hlasově někde jinde. Píseň tedy prošla poměrně výraznou změnou a nutno uznat, že traktorovský kabát jí velmi sluší a zvukově na desku dobře zapadá.

Závěrečný verdikt je poměrně jednoduchý. Traktor není jen značkou poctivého řemesla, jak po technické, tak po hudební stránce. Je svébytnou součástí české rockové scény a jejich nahrávky budou vždy spojeny s velkým očekáváním. Fanoušci Šachoffnice mohou po Sedmé straně kostky sáhnout bez obav, tady se nemohou spálit. Tuzemský rock potřebuje podobné kapely jako sůl.