Ačkoli Jan Hammer během své kariéry postupně žánrové kormidlo přetočil k rockové, popové a elektronické hudbě, nikdy očividně nepřestal mít slabost pro jazz. Na nové desce, kterou příznačně pojmenoval Sketches in Jazz, přichází s krátkými skladbami a nápady, u nichž prokazuje, jak moc mu jazz zůstal blízký.
Není žádným tajemstvím, že Jan Hammer poslouchal jazz takřka od kolébky. Jeho maminkou byla jazzová zpěvačka Vlasta Průchová, otec Jan Hammer starší byl rovněž jazzový hudebník. Už ve 14 letech navíc založil s bratry Vitoušovými skupinu Junior Trio, s nímž v roce 1963 vyhrál dokonce Soutěž tvořivosti mládeže v Ostravě a následně kapela začala vystupovat dokonce i v zahraničí.
Po roce 1968 se chopil příležitosti a vystudoval Berklee College, na níž získal talentové stipendium. Následně vystupoval po barech, kde doprovázel Sarah Vaughan a poté už se jeho kariéra rozjela. Jazzrocková mašina Mahavishnu Orchestra byla jeho jazzovým vrcholem, protože následně ho chuť po experimentech nalákala spíše na rocková pódia po bok tehdejších rockových hvězd - Jeff Beck, Mick Jagger nebo Carlos Santana.
„Přestože jazz vždy byl pro mě středobodem mého tvůrčího elánu, postupně mě kariéra zaháněla dál a dál od této mé vášně, když jsem skládal hudbu pro filmy, televizi či pro počítačové hry. Přesto stále vnímám, jak je jazz neoddělitelný od improvizace a právě improvizace byla vždy nosným prvkem i mé tvorby, což mě nyní přivedlo právě k tomuto projektu,“ říká k nové desce Jan Hammer.
Deska Sketches in Jazz samotná trvá necelých 23 minut. Než tedy jako samostatné album v bohaté Hammerově diskografii chápu spíše tento počin jako jakési zamyšlení nahlas nad jazzem, od kterého se Jan Hammer postupně vzdaloval, a který mu zároveň stále v hlavě rezonuje. Nejde mu tak o to vystavět klasické jazzové album, jako spíše nastínit kouzlo jazzové improvizace, kde už dále nechá na posluchačově fantazii, kam by se forma skladby mohla ubírat.
Hammer na desce skládá jednu poctu za druhou svým vzorům. Skladbou Deep Pool se snaží přiblížit duchu a atmosféře svého vzoru – klavíristovi Billu Evansovi. Nově zaranžovanou kompozicí Magic Theater sáhl Hammer do své desky Beyond the Mind´s Eye, aby na ní modelově ukázal, jak pod elektronickým duchem původní verze je vlastně schován její jazzový kabát. Zde i v následující skladbě Mood 2 nasadil trubku, aby přiblížil jak jinak další svůj velký jazzový vliv – trumpetistu Milese Davise.
Dojde ovšem i na vlastní vzpomínky. V pohodové skladbě My Father´s Vibe, výmluvně už dle názvu, vzpomíná na svého otce. Jan Hammer opětovně produkuje celou desku sám, což v návaznosti na předchozí Seasons Pt. 1 vybízí k určitému srovnání. Skladby First Light, Later on, Layer Cake vycházejí ze zvukově podobného elektrického základu a odhalují právě Hammerovu schopnost pracovat s jazzovými prvky v elektronické a popové hudbě. S podobným talentem umí jazz vpašovat do své tvorby snad jen Sting, byť z trochu jiné strany.
Skladba Solitude za mě osobně představuje vrcholný zážitek celé desky. Sytý zvuk fender piana v pomalém tempu představuje Hammerův žánrový odskok do jeho jazzrockových počátků. Navíc zde nevyužívá, tematicky, ani tolik hudební chemie a atmosféru nastaví s minimální množstvím zvuků. Nádhera.
Přes Hammerův až místy paličatý zvukový záběr, kterým někdy skočí před své následovníky, aby zase ale následně zalistoval v bance zvuků z počátku devadesátých let, je zajímavé, že talent na nápadité kompozice neztratil. Jan Hammer má stále v sobě onu skladatelskou dravost, která mu poskytuje oproti různým dalším hudebníkům velkou výhodu – schopnost utvářet velkolepé melodické celky.
Na závěr se nabízí ještě jedna taková úvaha. Jan Hammer všechny své zvuky a skladby tvoří sám ve svém vlastním studiu Red Gate. V období koronaviru a světové pandemie, která zatlačuje hudebníky po celém světě zpět z pódií do jejich vlastních obýváků, má tak Hammer nyní tvůrčí výhodu. Veřejného vystupování se už před lety zřekl a z obýváku umí hity pálit už dlouho. Takže kdy bude další deska?
