Než se pustím do hodnocení alba Ordinary Man, je třeba si ujasnit několik věcí. Ozzy Osbourne nikdy nebyl nějaký extra zpěvák ani muzikant. Víc než cokoliv jiného je především neposedný klaun s koňskou dávkou charismatu, neskutečným citem pro výběr spoluhráčů a, proč si to nepřiznat, kupou štěstí. Začalo to už s Black Sabbath, kteří ho oslovili proto, že měl vlastní aparát. Slovo dalo slovo a Ozzy byl najednou v kapele, která vymyslela metal. A to byl teprve začátek.
Po vyhazovu by ho nejspíš čekala smrt na předávkování drogami, nebýt zásahu strážného anděla v podobě budoucí manželky Sharon. Jakkoliv se jedná o kontroverzní osobnost, byla to ona, kdo ho donutil dát se dokupy a zahájit sólovou kariéru. A kdoví, jak by to dopadlo, nebýt Randyho Rhoadse, fenomenálního kytaristy, jenž před svou tragickou smrtí stihnul s Ozzym natočit dvě nesmrtelná alba - Blizzard of Ozz a Diary of a Madman. I když žádný z Rhoadsových následovníků jeho kvalit nedosáhl, Ozzy se dál obklopoval vyjímečnými talenty, z nichž největší stopu zanechali Jake E. Lee (album Bark at the Moon) a hlavně Zakk Wylde.
Také na Ordinary Man se Ozzy obklopil vskutku hvězdnými jmény - basu nahrál Duff McKagan z Guns n’Roses a za bicí usedl Chad Smith z Red Hot Chilli Peppers. Hostují tu Slash, Elton John či Tom Morello. Kytary se ujal producent Andrew Watt. Tato volba souzní s Ozzyho snahou zůstat aktuální a neztrácet kontakt s mainstreamem. Watt se profiloval jako kytarista v superskupině California Breed po boku Neila Hughese a Jasona Bonhama, ale má za sebou i produkování alb Lany Del Rey, Avicii nebo Cardi B (za tu dokonce získal Grammy).
Na desce samotné jeho kytara nijak nevyčnívá. Tytam jsou Wyldovy kudrlinky, zde nástroj spíše slouží celku. Ordinary Man je tak asi první deska primárně zaměřená na Ozzyho jako takového. Ten zní na svůj věk hodně jistě, což je nejspíš důsledek usilovné práce studiových udělátek, ale zrovna tohle mu vyčítat by byl nesmysl, takhle to měl vždycky.
Album otevírá svižná jízda Straight to Hell, odkazující na staré dobré Black Sabbath, včetně Ozzyho trademarkového “All right now!”. V textu nás zpěvák ujišťuje, že na stará kolena rozhodně nevyměknul a že se z něj poděláme. Což by u kohokoliv jiného asi znělo směšně, jenže Ozzy je zkrátka Ozzy, princ temnot. Jinak se ale po většinu nahrávky nikam nespěchá. V několika písních zpěvák reflektuje vlastní život, týká se to hlavně svěží Under the Graveyard a titulní Ordinary Man (u nich je ta reflexe i tématem povedených klipů). Tuto typickou Ozzyho baladu v duchu Changes nebo Dreamer krásně provzdušnil klavír Eltona Johna. Dvojice skladeb představuje asi vrchol alba, ale ani potom se žádný výrazný kvalitativní sešup nekoná.
U písně Today is the End jsem si vzpomněl na Ozzmosis, pro mě poslední nahrávku Ozzyho zlatého věku. Až v úplném závěru se nahrávka najednou urve ze řetězu a dosud kvílející stařík se najednou vydá na zběsilou jízdu It’s a Raid. Jako tečku zde najdeme Take What You Want, asi jediné vyložené šlápnutí vedle. Kombinace Ozzyho ječáku s rapovými beaty nebyl věru dobrý nápad.
Ordinary Man se Ozzyho nejlepším nahrávkám nevyrovná, což asi ani nikdo nečekal. Přesto jde stále o nadprůměrný zářez v bohaté diskografii této výjimečné osobnosti hudební historie, potvrzující, že Ozzy dokázal zestárnout se ctí. Pokud by to mělo být to poslední, co od něj uslyšíme, nemá se rozhodně za co stydět.
