Album Seasons Pt. 2 uvádí Jan Hammer s poznámkou, že opětovně jde o oprášení jeho nápadů, která léta měl v takzvaném šuplíku, nebo je nosil v hlavě.Autor dále pokračuje s tím, že oproti Seasons Pt. 1 je nové album „záměrně emotivnější, a v některých momentech i rapsodičtější.“ Stručně k tomu by se dalo poznamenat bez dalšího komentáře, že v tomto má Jan Hammer pravdu. Seasons Pt.2 působí výrazně koncepčněji, úderněji, skladatel se vrátil k silným melodiím, pro něž má skutečně velký talent. Co se týče zvukové stránky, ta vydá na vlastní kapitolu. Album jinak nepůsobí oproti jedničce tolik nesourodě, aby vypadalo opravdu jen jako to, co zbylo v onom šuplíku.
„Věcí, která vzbuzuje rozpaky, je dnes již retro znějící automatický bubeník, který v některých skladbách působí rovněž hodně zastarale. Lze pochopit, že celý kabát desky je elektronický a Jan Hammer všechny zvuky využíval z různých zvukových bank, nicméně je škoda, že posluchačům ani v jednom případě neukázal, že je sám rovněž skvělý bubeník.“
Toto jsem napsal před čtyřmi lety k Seasons Pt.1 a jsem rád, že aspoň jedna věc se v tomto změnila a to, že tentokrát Jan Hammer ukázal, že na bicí opravdu hrát ještě dovede, neboť na novém albu oprášil píseň Oceans and Continents z alba The First Seven Days, kterou znovu nahrál a do níž vložil v druhé části i bicí, za které by se nemusel stydět žádný bubeník. Naopak. Bohužel v tomto si musím přisadit, že Jan Hammer umí na bicí opravdu výborně hrát, proto je škoda, že mnou tolik kritizovaný automatický bubeník nebyl nahrazen i v jiných skladbách Hammerem samotným. Chápu, že Jan Hammer je, a do jisté míry to je i v pořádku, zvukově hodně zarputilý. Bez takových hudebních zarputilců se hudba nikam neposouvá, revoluce se nekonají.
Proto deska stále působí, že je, byť oproti předchozí trochu méně, navazujícím projektem The Beyond the Mind´s Eye z roku 1992. Což by nebyl problém, jen zvukově už se nejedná o revoluci jako tehdy, ale spíše o autorově tvrdošíjném lpění na zvukových možnostech 90. let opomíjející fakt, že doba dnes má za hit jiné zvukové obrazy. Hammer zkrátka v tomto shledává potěšení a neulehčuje to současné generaci pochopit svěžejším kabátem, nicméně alespoň v jistém ohledu se mladé generaci přibližuje vlivy EDM (elektronická taneční hudba, pozn. redakce) – konkrétně například ve svižné Black Diamond Run. Oproti tomu například v hloubavé skladbě Codename Ruby Hammer pro změnu nádherně ukazuje techniku ohýbání tónů za podkresů, které připomínají až monumentálně vangelisovské zvukové plochy. Tato píseň je mimochodem i připomínkou Hammerovy spolupráce s porevoluční českou televizní scénou, kdy mimo znělky pro tehdy vzniklou televizí NOVA složil i tento kousek pro český film Jméno kódu: Rubín z roku 1996. Hammer téma oprášil a nasadil mu výrazný elektronický kabát, čímž píseň příjemně rozvinul a připomenul s ní tak své vrcholné okamžiky kariéry jazzrockové fúze 70. let.
Celé album, jak Jan Hammer sám uvedl, tvoří několik jeho prolínajících se myšlenek a proudů. První je exkurze jeho hudební kariérou, kterou připomíná svoji kariéru před érou Miami Vice – do této části řadí sám skladby Suite Horizon, Moon of the Long Night a také Electric Storm, které nazývá kosmicky znějícími písněmi, které skutečně atmosférou posílají posluchače do nepoznaných sfér a vystupují navzájem proti sobě kontrastně.
K tomu Hammer i dodává, že hudba je pro něj abstraktní forma, a že neskládá hudbu, jako kdyby si představoval vlny moře, bouře nebo období letního slunovratu. Až když má strukturu skladby v hlavě hotovou, teprve poté pozná, co mu vlastně dílo evokuje a jak ho i pojmenuje.
Dalším tématem je Hammerův vztah k přírodě a životnímu prostředí. Sám vyměnil život v rušných městech za azyl na své farmě Red Gate obklopené přírodou blízko New Yorku. A jak sám uvedl, čím víc vnímá alarmující dopady způsobené globálním oteplováním, tím víc tyto obavy potřebuje vyjádřit hudbou. Tuto linku na desce reprezentují skladby Waves, Empathy a již výše zmíněnou meditativně vyznívající Oceans and Continents (vyprávějící třetí den z knihy Genesis).
Krásnou připomínkou jeho rockových kořenů je například píseň Orbit X, elektrickou éru naopak předvede Sonar Song a oba tyto proudy spojí úvodní Streaming, v níž Hammer opětovně jako na Seasons Pt. 1 využil cimbálový zvuk. Krásná připomínka skladatelových českých kořenů!
Jan Hammer je stále skvělý hitmaker, a když použiji znovu svoji již recyklovanou myšlenku, že když nebude Jeff Beck vědět, kam pro dobrou píseň jakožto interpret sáhnout, tak deska Seasons Pt.2 pro něj může být sladkou bonboniérou, ze které by si určitě něco vybral.
Nelze samozřejmě nezmínit, že Hammer rád mate neznalé posluchače klávesovým zvukem takřka totožným blízkým kytarovému. Na této desce si například vezměte píseň Orbit X. Jeden by řekl, co je to na desce za kytaristu?
Původem český skladatel se léta i zvukově blížil svému rockovému souputníkovi Jeffu Beckovi. K tomu ostatně sám Hammer pro musicweb.cz v roce 2018 řekl: „Oba jsme se blížili ze dvou stran k jednomu ideálnímu sólovému zvuku. Jeho kytara už totiž zrovna nezní jako kytara. Je to takový určitý hlas, který je nový, ale který se výborně hodí k improvizaci a je expresivní. Jeden jsme tak ovlivňoval druhého.“
Osamělá skladatelská cesta, jakou si Jan Hammer zvolil, když celé album dělá čistě jen sám, není určitě pro každého a navíc v tomto Hammer nemá moc srovnání ani s nějakým dalším podobným umělcem. Přesto je vidět, že tato forma Hammerovi vyhovuje a těšit své fanoušky mimo koncertní pódia mu činí očividně stále ještě radost. Jeho rukopis je jasně čitelný, zvukově je snadno rozeznatelný a je otázkou, jestli ještě vnímá i jiné zvukové formy, nebo chce již do jisté míry zůstat ve své zvukové badatelské ulitě. Je například škoda, že ve svém zvukovém vývoji opomenul možnosti elektro-rockové fúze, které i využil svého času Jeff Beck na svých deskách Who Else?, You Had It Coming nebo Jeff.
V roce 2018 rovněž Hammer uvedl, že vždy snažil najít zvuk, který prorazí, který bude znít současně. Rozhodně bych mu přál, aby se mu to dařilo i v budoucnu, protože Jan Hammer je stále výraznou světovou klávesovou a skladatelskou osobností a je vždy vzrušující, když se znovu připomene s novou tvorbou. Seasons Pt. 2 představuje posluchačsky vzrušující důkaz, že Jan Hammer stále umí svižnými jazzrockovými postupy experimentovat na poli elektronické hudby a oproti svému předchůdci z roku 2018 působí i kompaktněji a srozumitelněji. Výsledný dojem je takový, že Hammer se nemá za co stydět, budí však zvědavost, kam se ještě hodlá, a zda-li, v hudbě posunout.
