TRAMTADADÁ!

Tímhle zvoláním začíná kultovní debutové album Alkehol z roku 1992. Jeho obsah je potom, svým vlastním způsobem, odrazem doby, ve které vznikl. Těsně po pádu komunismu najednou padla všechna tabu, veškerá cenzura a regulace. Vše bylo povoleno. A všechny neřesti (jako by) se najednou staly přednostmi - na vrchol se z podzemí draly party zpívající o nezávazném sexu, brutálním násilí, satanismu, rasismu.

A o chlastu. Kapely jako Arakain, Kryptor, Törr, Debustrol, Kabát najednou nebyly utajené tipy, mohly svobodně vydávat nahrávky a vystupovat. Ta doba, než jsme zjistlili, že i svoboda má svoje hranice, byla děsivá i nádherná zároveň. A do toho přišli Ota Hereš a Petr "Kuna" Buneš se svojí sbírkou odrhovaček o tom, že na ničem v postatě nezáleží a nejlepší je být permanentně v lihu.

Ta svým úspěchem asi nejvíc ze všeho zaskočila své tvůrce (jak v rozhovoru pro musicweb přiznal i Ota Hereš), ale ti se rozhodli chopit příležitost za pačesy a z Alkeholu učinili regulérní kapelu. Od těch dob jim vyšla spousta alb, svůj styl v rámci mantinelů vypilovali v podstatě k dokonalosti. A přesto zůstává první deska ve své bezprostřednosti, syrovosti a nedokonalosti stále nepřekonatelným poznávacím znamením jejich diskografie a písně z ní jsou nenahraditelnou páteří každého setlistu.

Třeba by mě zajímalo, jestli někdy pro nějaké vystoupení zvolili jiný úvod, než Hospodo nalejvej, nezaměnitelný otvírák z výše zmíněného debutu. Pochybuji o tom. Také sobotní program v Lucerně nemohl začít jinak. Pánové Hereš, Buneš, Rauer a Sladký nakráčeli na pódium někdy před půl devátou a sál okamžitě propuká ve frenetický jásot. A jde se hned na věc, žádné zbytečné řeči - Herešova parta do nás pere jeden hit za druhým, takže možností řádně se vyhulákat a vyřádit je spousta.

Většina písní Alkeholu netrvá déle jak tři minuty, takže za dvě a půl hodiny se jich dá stihnout opravdu spousta. Pro slavnostní příležitost kapela připravila velkolepou scénu s obří obrazovkou, takže i my v zadních řadách jsme si mohli krásně vychutnat každý odraz v Herešových lenonkách.

Jen obsluha videa občas zaváhala, takže vystupující sem tam přišli o hlavu a jednou se spustil klip k jiné písni, než jakou kapela zrovna hrála. Žádné album nepřijde zkrátka a dojde i na pár překvapení. Při písni Svatej grál nastupuje před publikum první host, protagonista stejnojmenného videoklipu, komik Lukáš Pavlásek. Ten si s kapelou následně střihne taky píseň Alkohol, to je moje milá, ze stejnojmenné sbírky coverů - první překvapení v setlistu.

O pár písní později přichází bubeník Martin Melmus, jediný původní člen, který již není v sestavě (začátkem roku 2015 ho vystřídal Radek Sladký) a je jasné, že nemůže přijít nic jiného, než hymna všech potetovaných Skérujem se. A entuziasmus s jakým se Melmus vystoupení ujme ukazuje, že mu živé vystupování chybí a náležitě si ho užívá. Potom si otěže bere zpět hlavní principál Ota Hereš, jež i po pětadvaceti letech zůstává se svou nezaměnitelnou vizáží a chraplákem hlavním poznávacím znamením téhle kapely.

A po jeho boku jako další dva mušketýři neúnavně rozdávají úsměvy Kuna, spolu s Herešem hlavní skladatel a autor všech hitů, a Tonda Rauer, pro něhož je mydlení basy v tomhle souboru vedlejšákem po šéfování v Harleji, ale bez něhož by to prostě už nebyl Alkehol. Dalším hostem v pestré nabídce vystupujících je Petr Janda, nesmrtelná stálice české scény. Právě v jeho studiu Propast před lety Alkehol svůj legendární debut nahráli. S kapelou si střihne jejich verzi olympicovské klasiky Okno mé lásky, tak jak ji Alkehol kdysi nahráli na tributní album Dej mi víc, Olympic.

Jejich verze je samozřejmě rychlejší a energičtější - a Janda s ní nemá žádný problém. Na píseň Pijeme s láskou se na pódiu objeví Honza "Bart" Bartoš, basák spřízněných Törr, jež v Alkeholu občas zaskočí, když má Tonda vystoupení s Harlejem. To už jsme se přehoupli přes polovinu a pomalu se blížíme k cílové rovince. V písni Čekám každej den měl původně, stejně jako na desce S úsměvem se pije líp, vystoupit Vláďa Šafránek, ale z důvodu zákeřné nemoci se nakonec na pódium dostavit nemohl. To kapele Tři sestry v nástupu na scénu nic nebránilo a tak se mohli členové Alkeholu v klidu před závěrečným finišem posilnit v zákulisí, zatímco Tři sestry oblažily publikum svou stálicí - Kovárnou. Fanánek následně samozřejmě nesmí chybět, když přijde řada na Dejvice.

A to už se nezadržitelně řítíme do finále. Alkehol si k narozeninám nadělili píseň Rockeři, v níž si zahostovali Petr Janda a frontman Kabátu Pepa Vojtek a tak je jasné, že na ni musí dnes večer dojít. Pepa Vojtek se na pódium dostavil přímo z vyhlašování cen Thálie a přivedl s sebou skoro celý Kabát. Seznam hostů se nám tím krásně uzavřel a s ním o pár písniček později i program tohoto vystoupení. Přítomné kamery naznačují, že si ho budeme moc za nějaký čas zopakovat prostřednictvím nějakého záznamového nosiče.

Je jasné, že vystoupení Alkeholu se nedá měřit žádnými běžnými měřítky. Osobně mi výběr písní přišel jako až příliš velká sázka na jistotu a očekával bych víc překvapení. Ale někdo by nejspíš namítl, že Alkehol hrají jednu písničku pořád dokola, takže na tom vlastně nezáleží. A já bych se s ním nepřel a radši bych ho pozval na pivo. A propos - nevím který interpret drží v Lucerně rekord ve výtoči, ale myslím, že toho památného večera se minimálně otřásl v základech.